Can you forgive me? - 15. kapitola

30. dubna 2013 v 20:30 | Scriptie*13* |  Can you forgive me?
Tak jsem zas něco přidala, jelikož to tady zelo prázdnotou.
Pěkné počtení, přeji. :)

A tak jsem tam tak seděla, poslouchala jsem učitele, jehož slova jsem druhým uchem vypouštěla ven, a nezúčastněně jsem se dívala kolem.
V mysli mě však pálila jedna otázka: Proč se ptal na Dana? Tahle otázka mi svrbila v mozku, zároveň však i na jazyku. Měla jsem touhu se ho na to zeptat. Když ale neodpověděl, co je mu co mých věcí, proč by mi měl odpovídat na něco takového?
Povzdychla jsem si.
"Můžeme si dneska po škole promluvit?" zeptal se mě tiše Edward. Zvědavě jsem k němu zvedla pohled. Díval se před sebe, pohledem upřeně sledoval učitele, který si jeho pohledu všiml, a znervózněl. Na lysé hlavě mu vyrazily krůpěje potu, a všechno mu začínalo vypadávat z ruky.
S úšklebkem jsem se znovu podívala na Edwarda, který se zarytě díval do podlahy, a dělal, že tam vůbec není. Kdyby upír mohl, určitě by se červenal.
"Nad čím přemýšlel?" zeptala jsem se ho zvědavě v duchu. Mrskl po mně naštvaným pohledem.
"To nechtěj ani vědět," zamumlal.
Zachechtala jsem se.
Jeho otázku jsem nechala nezodpovězenou, a on si nijak nestěžoval.

Po zbytek dne jsem se mu snažila vyhýbat, i když ne tak moc jako předtím.
"Tak co? Jak to jde?" zjevil se vedle mě Sam Junior, se svým typickým úšklebkem.
"Když nepočítám, že jsem ve škole, a vadí mi tu přítomnost několika lidí, tak hrozně," zašklebila jsem se, a pokračovala v chůzi. Na oběd. Měla jsem hlad jako vlk. Krásný přirovnání. Co jsem si tak všimla, Dan jednou za čas vyluxuje ledničku.
"Hm. Ale to je skvělé, ne?" zasmál se.
"Řekla jsem hrozně, ne dobře," upozornila jsem.
"Nejsem hluchej, -"
"Ale blbej, viď?" dokončila jsem se smíchem. SíDžej, jak jsem mu začala zrovna říkat, mě drkl do ramene.
"Jasný, vyklub mi rameno," zamračila jsem se na něj a třela si postižené místo.
"Tebe to bolelo?" vykulil oči. "To bych řekl, že někdo jako ty, bude mít větší práh odolnosti," dodal.
"Co tím chceš říct, SíDžeji?" oplatila jsem mu drknutí.
"Jaks' mi to řekla?"
"SíDžej. Jako Sam Junior," odvětila jsem a přidala do kroku. Měla jsem už šílenej hlad.
"Počkej na mě, Bí," zavolal na mě, a ušklíbl se, když si všiml měho pohledu, který jsem mu věnovala po tom otřesném oslovení.
"Zapomeň, SíDžeji," řekla jsem kousavě a rozeběhla se, abych tam byla dřív.
Do jídelny jsem vtrhla jako velká voda a ihned se vydala k prodavačce. Koupila jsem si trojúhelník pizzy, jablko a džus. Do pizzy jsem se zakousla a málem se roztekla blahem.
Volnějším tempem jsem dorazila k našemu stolu a kecla si na židli.
"Co to bylo?" zeptal se s úsměvem Chris.
"Měla jsem hlad, no," pokrčila jsem rameny.
"Jo. Ale mohlas' na mě počkat, Bí," řekl SJ vedle mě.
"A ty ses tu vzal kdy?" zeptala jsem se ho. Nevšimla jsem si, že by se sem posadil.
"Som čarovný," zazubil se.
"Tak určitě," ušklíbla jsem se.
"Jak ti to řekl?" zeptal se zvědavě Dan. "Bí?"
"Hm. Jeho jméno, Sam Junior jsem zkrátila na SíDžej. Uznejte ale, že je to mnohem kratší než Sam Junior. A on se mi pomstil tím, že mi začal říkat Bí" postěžovala jsem si.
"Jasný. A ty uznej, že Bí je kratší ne Bella."
"Ale neříkej mi tak," zadurdila jsem se.
"Jasný, Bí," poškádlil mě Rick.
Kolem našeho stolu seděl Chris, SJ, Dan, Rick, Beth a já. Ostatní měli ještě školu, nebo už byli doma.
Najedla jsem se, v pohodové náladě, a pak se spolu s nimi vydala na parkoviště. Jenže něco ledového mě chytlo za ruku. Automaticky jsem zavrčela - na mě nikdo bez mého dovolení šahat nebude! Jen rodina!
Ale to něco byl Edward. Tvářil se překvapeně, když slyšel ten zvuk. Povzdychla jsem si. "Co chceš?"
"Promluvit si s tebou."
"Hm... Fajn," svolila jsem nakonec. Němě jsem ostatním naznačila, ať pokračují v cestě. Dan sledoval Eda trochu nabručeně, ale bez námitek došel k autu, a následně odej se svými kumpány do La Push. To samé Rick a spol.
Otočila jsem se zpátky na Eda. "O čem si chceš povídat?" Statečně jsem nedávala najevo svoje roztřesené city.
"Pojď někam, kde nebude mít všechno uši," zabručel a vydal se někam do lesa. Pohledem jsem střelila ke Cullenovým a zazubila se na ně. Následně jsem následovala Edwarda do lesa. Byla jsem sama sebou překvapena, jak jsem v dobré náladě.
Několik stovek metrů jsme šli mlčky. Dohnala jsem Edwarda.
"Co mi potřebuješ tak důležitýho říct?" zeptala jsem se ho zvědavě.
"Tak. První věc. Kdo je ten kluk, co se strašně podobá tomu psisku."
"Jmenuje se Dan. Daniel. Je to můj nejlepší kamarád," odvětila jsem.
"A ten, před kterým si utíkala na obědě?"
"To je Sam Junior. Říkam su SíDžej," pokrčila jsem rameny. Pak jsem se na něj zkoumavě podívala. "Žárlíš?"
"Já? Ses zbláznila? To je snad úplná pitomost! Já nikdy nežárlím... jo," poslední slovo zašeptal. Vítězně jsem se usmála. Nenápadně, samozřejmě.
"A jak moc by ti vadilo, kdyby se z Dana stal něco víc než kamarád?" burcovala jsem ho. Edwardovy oči potemněly.
"Zbyla by z něj smardlavá kaše," zaskřípal zuby. Ne, že by mi dělala radost na představa, ale byla jsem ráda, jak moc na mě Ed žárlí. Já se mu však jen tak nedám! Muhehehehe!!!
"Ještě něco?"
"Odpustíš mi?" vyhrkl najednou a prudce zastavil. Neříkam, že se mnou tá otázka neotřásla. Naopak. Otřásla. Nedala jsem to však na sobě znát.
"Co konkrétně?"
"Ten... ten incident, kdy jsem tě opustil," zamumlal.
"Cože? Já tě neslyším."
Zavrčel. "Strašně se omlouvám za to, že jsem tě tenkrát opustil!" zakřičel na mě, až jsem sebou cukla.
"Nejsem hluchá. Jen jsem tě škádlila," poznamenala jsem pobouřeně a protřela si ucho, které jsem měla blíže k tomu ňoumovi. Nejdřív SJ, pak on. Výborně, chlapci. Nechcete si zahrát: "Kdo nejvíc zmrzačí Bellu?"
"Promiň," zamumlal znovu a vztáhl ke mně ruku. Pak si to rozmyslel a zase ji nechal podél těla.
"Co máš na mysli?" odsekla jsem.
"Teď myslím to ucho," ušklíbl se, jeho očí však byly smutné.
"Odpuštěno."
"Co máš na mysli?" vrátil mi mou otázkou. Zasmála jsem se.
"Teď myslím to ucho," papouškovala jsem. Usmál se.
"A... to co řekl Rick... Je to pravda?" zeptal se najednou zase vážně. Zkoumavě jsem se mu zadívala do obličeje. Nedýchala jsem, raději. ještě bych se nechala omámit jeho vůní. Jeho oči zase bedlivě zkoumaly mě.
"Co bys řekl?" odvrátila jsem pozornost ode mě na něj.
"Já doufám, že ano. Ani nevíš, jak moc bych si to přál," povzdechl si. "Ale nevím. Tobě do mysli nevidím."
Ve mně se prala dvě já: ta milá a hodná, a zlá a škodolibá. Mám být hodná, a vrhnout se mu do náruče, přiznat, že ho miluji víc než svůj život, nebo si z něj ještě utahovat?
Tahle poslední otázka se týká i vás. Odpovězte, nebo, prosím, hlasujte v anketě. Díky. ;)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clarush* Clarush* | Web | 1. května 2013 v 12:17 | Reagovat

Dej je už k sobě :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama