Prolog + 1. kapitola - To by nešlo

20. února 2013 v 22:25 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Postihla mě múza. Sice není nejlepší čas, ale měla jsem silné nutkání to napsat. Papír a tužka mi nestačil, takže jsem vyhnala sestru a napsala tohle. Pokusila jsem se o vážnější a tajemnější téma. Celkem se mi to daří, ne?
P.S. Vím, že je tu spoustu nejasností, ale kdo si počká, ten se dočká...

PROLOG

Jakoby můj život už tak nestál za houby, tak nás ještě ke všemu nejstarší brácha pošle do školy. Skvělý. Věděl jsem, že budeme nová atrakce, nebo alespoň ti noví.
Povzdechl jsem si.
Roztáhl jsem svá zlatá křídla, která jsem neměl rád a přitom svým způsobem jo a letěl jsem do tiché noci, stále výš a výš.
Když jsem byl kousek pod mraky, shlédl jsem dolů, do města. Do maličkého městečka, který snad ani není na mapách. Městečka, kde prožiji své další čtyři nudné roky. Alespoň že tak. Iritovaly mě velkoměsta jako byl New York. Bylo tam moc živo. Měl jsem radši ty poklidná, malá.
Povzdechl jsem si podruhé.
Styděl jsem za svou minulost, za svá křídla, za svou existenci. Jak rád bych spáchal sebevraždu. Bohužel, nemohl jsem být víc sobecký než už jsem, abych se zabil. Způsobil bych tím bolest své rodině. Nad tím slovem jsem se musel ušklíbnout.
Nebyli jsme víc než hlouček lidí, kteří na sebe narazili, padli si do oka a začali žít spolu. Ani těmi lidmi jsme nebyli. Nebyli jsme ani anděly. Byli jsme podivná stvoření, která měla křídla a zrodili se ze zla samého Lucifera.
Uznávám, tak podlí ani zlí jako on nejsme. A snad ani nikdy nebudeme. Ale své minulosti jsme se zbavit nemohli. Nemohli jsme ji změnit, nebo dokonce zničit. I když jsme byla mocná stvoření, takovéhle vlády se nám nedostalo.
Podíval jsem se na náramkové hodinky. Půl čtvrté. To abych letěl. Za chvíli se rozední, a já nestojím o to, aby mě někdo viděl.
Vzlétl jsem o kousek výš a pohledem vyhledal náš útulný baráček v lesích. Zamáchal jsem křídly a rozlétl se tím směrem.

1. kapitola - Zvláštní dívka

Nechtělo se mi tam. A to ani nemluvím o tom, co všechno bych chtěl.
"Nikam nejdu," prohlásil jsem vážně. Nehnul jsem ani brvou.
"Už jsi přihlášený, nemůžeš to změnit," odvětil mi stejným tónem Michael. Probodl jsem ho tvrdým pohledem. Choval jsem se jako pětileté děcko, ale to mi v tu chvíli bylo naprosto ukradený.
"Co když se neudržím," nadhodil jsem poslední spásnou myšlenku.
"Tak se neudržíš, no," ozval se Tay, v jeho hlase byla znít, jako obvykle, odlehčenost.
"Taylore!" vyjekla Rachel.
"No co. Jedno škvrně jako druhý," pokračoval.
Rocky nesouhlasně mlaskla.
"Víš ty co? Jdi raději do auta," zazněl místností Mikův přísný hlas. Tay protočil oči a přestal se opírat o futra. Otočil se a zmizel venku. Michael se otočil znovu na mě.
"Za posledních sto let si zabil maximálně zvířata, a ty si myslíš, že se nedokážeš udržet?" pronesl a zvednul jedno obočí.
"Jo! Matte do toho, pojeď s námi," přidala se Rocky. Když jsem se na ni podíval, využila toho a podívala se na mě svýma brčálově zelenýma očima. Nasadila psí pohled.
"Fajn," hlesl jsem tiše.
"Super! Díky!" zavýskla a skočila mi kolem krku. Zůstal jsem zaraženě stát. Neměl jsem rád fyzické projevování emocí. A Rachel to moc dobře věděla.
"Promiň," omluvila se a poodstoupila. Usmál jsem se na ni. Nechápal jsem, z čeho má ta holka pořád radost.
"Můžeme?" vyrušil nás Mike s lehkým úsměvem na tváři.
Přikývli jsme.
Pokynul nám, ať projdeme první dveřmi.
"Tady je někdo gentleman. Těch je na Zemi už pramálo," pravila moudře Rocky.
Za námi se ozvalo tiché uchechtnutí.
Nechápal jsem, proč se pořád smějí. Ano, věděl jsem, že jsem řádný pesimista. Každý, kdo mě potkal, mi to řekl. Ono tomu ani moc nepomáhalo moje černé oblečení, černé vlasy, černé oči a bílá kůže.
Připadal jsem ji jako zebra.
Nacpali jsme se do auta. Mike na místo řidiče, Taylor vedle něj, a já s Rocky jsme si sedli do zadu.
"Prý by tam nemělo být moc žáků. Přeci jen je to malé město. Ale to, co neutratí na žácích, utratili na vybavení, takže žádná zastaralá škola -," mluvila Rachel.
"Jo, dobře. Galerii jsme viděli. Nemusíš nám to říkat dvakrát," skočil jí do řeči Tay.
Rachel se nafoukla jako žába, ale neřekla ani slovo. Takže jsme jeli v tichosti.
***
Do školy jsme dojeli s předstihem.
"Vystupovat!" zavelela Rachel, jako bychom to sami nevěděli, a celá natěšená vyskočila z auta. Už jen kvůli pohledům, které doprovázely naše auto se mi z něj nechtělo.
"Nebuď posera, brácha," řekl se smíchem Tay a ladně vystoupil z okna. Ihned jsem uslyšel zavzdychání od holek a nesouhlasné mručení od kluků.
Michael vystoupil jako druhý. Já si dal pořádně načas.
Když už to však nešlo nijak protáhnout, neochotně jsem z něj vylezl.
Zaslechl jsem další vzdychání.
Protočil jsem oči a vrazil ruce do kapes.
"Kam teď, GPSko?" zeptal se Michael Rocky. Ta soustředěním nakrčila čelo. Úplně jsem viděl, jak si projíždí všechny půdorysy školy, a hledá ten, co potřebujeme my.
"Musíme do druhého patra," odpověděla po pár vteřinách. Už jsem se zmínil, že její mozek pracuje rychleji než u ostatních?
"Skvěle. Tak jdeme," řekl Taylor a dal Rachel ruku kolem ramen.
Rocky ji s úšklebkem shodila a odstoupila od něj blíže ke mně.
Vyrazili jsme.
"To bolelo," pravil Taylor hraně ublíženým tónem.
"Dobře ti tak," usmála se na něj zářivě.
Jejich dobrá nálada byla nakažlivá, takže jsem se proti své vůli tak trochu usmál.
"Heleďme se, bráška se směje. Že ti zvedla náladu nějaká baba?" reagoval ihned Tay. Dobrá nálada, stejně rychle jako přišla, tak stejně rychle zmizela.
"Vidíš co děláš? Radši na něj ani nemluv," rozhonila se Rachel.
"Dobře, Rajče," ušklíbl se a rychle zmizel v budově. Rocky nabrala barvu zralých jahod. A rozhodně to nebylo studem.
Přezdívka Rajče jí zůstala od té doby, kdy ji v třídnici pan profesor špatně přečetl. Od té doby to je Rajče Rogersová. A Taylor z toho má pořád srandu.
Vyšli jsme po schodech do budovy. Ani tady jsme neunikli zvídavým pohledům. Bylo to značně nepříjemné.

No a takhle probíhal celý den. Každou hodinu jsem měl s jedním z jakoby sourozenců. A všude, kde jsme byli, byly i závistivé, chtivé, nenávistné pohledy. Do těchto tří skupin by se to dalo rozdělit.
Na obědě jsme si vybrali jeden stůl dál od všech. Mimovolně mi na povrch vyplula myšlenka s lidským masem na talíři a k pití krev. Byl jsem nepoučitelný.
Taylor se rozhodl, že dá přednost dívkám s velkými přednostmi před námi. Vlastně mi to ani nebylo líto.
Rozhlédl jsem se po jídelně. Většinu studentů omrzelo, dívat se na nás, a tak se bavili mezi sebou. Avšak některé ne, a tak nás stále sledovali.
Jediný pohled, kterému jsem věnoval pozornost byl pohled dívky, se světle hnědými vlasy s odlesky zlaté, a oříškovými oči. I na tu dálku jsem si všiml, že tam měla modré žilky. Dívala se na nás zkoumavě, překvapeně a vystrašeně. Nevěděl jsem, jestli ji vyděsilo naše chování, či nás vzhled.
Nejdéle se dívala na mě, ale přitom to na mě nebylo. Jakoby se dívala do dálky, a pak s vystrašenými očky zaostřila na mě. Podíval jsem se za sebe. Neměl jsem tušení, co ji vyděsilo.
Když jsem se otočil zpět, vstávala a rychlým krokem odnášela tác se svým jídlem. Div se skoro nerozeběhla.
Že by viděla naše křídla? Ne, to není možné. Měli jsme je pomocí pár slov neviditelné a nehmotné. Nemohla je vidět. Nebo ano?
"Děje se něco?" všiml si mého rozpoložení Michael.
"Ne, nic," zamumlal jsem nepřítomně.
Tohle byla opravdu zvláštní dívka.
Doufám, že se líbilo. :))
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | Web | 22. února 2013 v 20:25 | Reagovat

Samozřejmě že líbilo :) kam na ty úžasný nápady chodíš? :)

2 lucyliwel lucyliwel | Web | 14. září 2013 v 11:51 | Reagovat

To je skvělý! Opravdu, zajímá mě, kdo je ta holka, jdu číst další díl!!! :D

3 Terien Terien | 23. ledna 2014 v 17:28 | Reagovat

Wow,nic lepšího jsem v životě nečetla...
Nechápu jak jeden člověk dokáže vymyslet tolik krásných povídek.XD

4 Adelle Adelle | Web | 3. dubna 2014 v 16:56 | Reagovat

Nádherné, vypadá to hodně zajímavě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama