Can you forgive me? - 6. kapitola

25. února 2013 v 20:12 | Scriptie*13* |  Can you forgive me?
No jo, tak jo no. xD
Vzkaz pro detimesice: neboj, nic normálního, ani nic nenormálního. Budu hodnááá. :DD
BTW.: menší zvrat. Nemohla jsem si pomoct.

Doběhla jsem k domu. Zase jsem se změnila zpátky na lidskou bytost. Došla mi jedna maličkost. Nemám nic na sebe.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. V rychlosti jsem obešla náš dům, vyhledala svoje
okno a nadpřirozenou rychostí do něj skočila. To co jsem uviděla, mě tak děsivě vylekalo, že jsem musela zaječet.
V mém pokoji byl arogantní blb. Prohlížel si můj pokoj. Dokud jsem sem neskočila, ani o mně nevěděl.. Jen co mě ale uviděl, oči mu rychlostí blesku zčernaly, výraz potemněl.
Probudila jsem se z prvotního šoku a v naprosté panice vběhla do koupelny, kde jsem se zavřela. Nezamykala jsem se, protože by je klidně mohl vypáčit s nenuceností, jakoby je normálně otevřel.
Bože... Ježišikriste... Do háje! Já jsem ale šikovná!
Jaktože jsem jeho pach necítila?! Jaktože ani nikdo z rodiny nevěděl, že je uvnitř?
Zaposlouchala jsem se. Ticho. Musejí někde být. Ale kde? Že by šli na lov? Beze mě? Třeba je ale omrzelo čekat.
Každopádně za dveřmi koupelny teď byl problém gigantických rozměrů. Sklouzla jsem podél zdi na zem a hlavu složila do dlaní. Proč? Proč já? Proč on? Proč teď? Ó Bože! Já se z toho jednou vážně podělám. Co mám dělat? Oblečení mám ve skříní která je vedle dveří do koupelny. Ne v koupelně. A v pokoji je Edward. Super. Prostě super. Nemůžu tam jen tak suveréně nakráčet nahá, a požádat ho, aby opustil místnost a ani jednou by se neohlédl.
Zapojila jsem mozkové závity. Co dělat?
Úplně jsem viděla, jak se mi nad hlavou rozsvítila žárovka! No jistě! Já jsem ale blbá! K čemu asi existují župany, hm? Bello?
Div jsem se dlaní neplácla do hlavy. Vyskočila jsem na nohy a hrábla po blankytně modrém měkkém županu, který jsem si oblékla. Utáhla jsem si ho co nejvíc.
Přišla jsem ke dveřím. Pomalu jsem se natáhla po klice. Nervozita ve mně vřela, až se mi tak ruka zastavila. Pobídla jsem se však k dalšímu ne příliš plynulému pohybu.
Ruku jsem položila na kliku. No vida! Bod pro mě!
Teď už stačí jen pomalu stisknout... A opravdu. Klika se pod tlakem prohnula a dveře se otevřely. Edward, na tom samém místě - nyní již opět se zlatými duhovkami - jako by snad přimrzl. Divila jsem se, že nezmizl stejně jako předtím.
Tvářil se tak nenuceně, až mi to přišlo podezdřelé. Nervózně jsem si župan přiáthla blíž k tělu, i když to bylo na nic. Sledoval mě, rentgenoval každý můj pohyb, až mi to bylo nepříjemné.
"Co tu chceš?" prskla jsem po něm, když jsem našla svou ztracenou odvahu a sebedůvěru.
"J - já jsem ne - nevěděl že příjdeš a - a - a ..." Koktal tak strašně moc, až mi to přišlo vtipné. Upír koktá. To bych si mohla nahrát! Jenže smích v této situaci opravdu nebyl to pravé.
"Jasně. A já jsem čínksý Bůh srandy. Teď vážně. Proč tu jsi?"
"No, hm, prohlížím si tvůj, eh? Pokoj?"
"To je od tebe hezké. A jak se ti líbí?" zeptala jsem se tak nevinně. Měla jsem opravdu problém, abych po něm neskočila a nevyškrábala mu oči.
Oči, které mě teď sledovaly nechápavě.
"Je hezký."
"Viď? Tak teď prosímtě zmiz. Vynadíval ses tak, žes určil, co si o něm myslíš, ne? Tak nashle!" Skoro jsem vrčela. Jenže on se k tomu prostě neměl. Musela jsem se uklidnit, abych nasadila milý tón.
"Tak jo. Z celého mého neexistujícího srdce, Tě prosím, abys opustil můj soukromý prostor," zkusila jsem na to jít mile. Jestli neodprejskne, tak ho z pokoje vykopu.
Očima ještě jednou zahypnotizoval provaz, který jsem si utáhla župan, jako by se ho snad pokoušel rozmotat. Pak sklonil hlavu a už ho nebylo.
S velice úlevným "uf!" jsem sklouzla na postel. To byla hezká náštěva.
Chvíli jsem takhle ležela, abych to vstřebala. Pak jsem se rozběhla do kuchyně, poohlédnout se po nějakém vzkaze. Stejně jsem nemohla zapomenout, na jeho hladový a temný výraz, když si mě všiml. Bylo to děsivé, a ač jsem si to nechtěla přiznat, tak taky trochu příjemné.
Na stole jsem našla onen hledaný dopis. Stálo na něm:

Ahoj Bello,
omlouvám se, že jsme na tebe nečekali, ale vyrazili jsme (bohužel) na nákupy. Máš štěstí že ses z toho vyvlíkla, protože to je nákup oblečení. Beth nás donutila. Prý nic nemáme. Ty máš dobrý, že jsi pryč. Tak se nelekni, když nás tu nenajdeš,
Chris a spol.

Aha. To je od nich hezké. Alespoň budu sama. Ale musela jsem uznat, že měla Beth pravdu. Výbava mého šatníku byla žalostná. Zvlášť ta kupa, kde bylo staré, odrbané klučičí, nebo i holčičí oblečení.
No jo, ale co bude dělat, hm? Mohla bych si číst, dát si koupel, a nebo se jen tak projít...
Nemusela jsem se dvakrát rozmýšlet. Vlítla jsem do svého pokoje, kouktem oka zkontrolovala, zda li se v mém pokoji nenachází nevítaná osoba, a vzala si staré triko a kalhoty. Vlasy jsem si stáhla do ohonu. Nechtěla jsem, aby mi překážely.
Neměla jsem zájem, travit čas seběhnutím schodů a tepve až potom vyjít ven. Ne. Normálně jsem přišla k oknu a vyskočila. Dopadla jsem tiše, téměř nehlučně. Svou normální rychlostí jsem se rozeběhla na útes, ze kterého jsem skočila, a který je mým oblíbeným místem na přemýšlení.
Bylo to skvělé. Větvičky, které mě šlehaly přes holou kůži jsem ani necítila. Měkká půda pod nohama úžasně masírovala má chodidla. Vítr, který mi z té rychlosti svištěl kolem uší mi dokazoval to, že je to opravdu realita... Zbožňovala jsem to.
Již z dálky jsem slyšela tiché šumění vln. Posilnilo to mou radost z existence. Musela jsem si radostně poskočit, a nemohla jsem zabránit úsměvu, rozlévajímu se na mé tváři.
Doběhla jsem na místo. Přiblížila jsem se k okraji a posadila se. Nohy jsem přehodila přes okraj, takže volně visely svisle dolů. Nechala jsem větřík, aby mi čechral vlasy. Lezly mi do očí, ale nevadilo mi to.
Pozorovala jsem vlny moře, které se tříštily o útes. Milovala jsem to tu. Hlavně proto, že to bylo na území měničů a žádný Cullen sem za mnou nevleze. Ovšem, pokud nechce přijít o hlavu.
Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, unášena zvuky přírody, ale došlo mi to teprve tehdy, když jsem si všimla červenajícího slunce, které zapadlo za obzor.
Musela jsem se podivit, že ho nestníní mraky, protože jsem si toho nikdy nevšimla.
Když jsem však uznala za vhodné jít domů. Postavila jsem se, oprášila si sedací část těla od hlíny a rozeběhla se směrem domů. Znovu jsem prožívala euforii.
Již z dálky jsem viděla rysy naší vily. A postupně jsem zpomalovala.
Slyšela jsem ruch, pocházející z domu:
Beth, která právě přikazovala Rickovi, aby vzal ty a ty tašky a dal je tam a tam.
Kluci, kteří si nahlas stěžovali, aby je sestra slyšela.
Pousmála jsem se a vyběhla ze stromů. Podle aut, která měla kufry otevřené okořán, ze kterých přetékaly ony tašky s oblečením, jsem poznala, že přijeli nedávno.
Chris právě vycházel z domu, a byl značně znavený a naštvaný. Poznala jsem to snadno. Tvářil se jako kakabus. Takhle se tvářil jen výjmečně. Normálně měl výraz mudrce, kterého nic nerozhodí. To se ale pokaždé podaří Beth s jejími nákupy.
Když si mě všiml, usmál se na mě, ale obličej kakabuse zůstal.
Úsměv jsem mu oplatila a rozhodla se mu pomoct s nákladem.
Došla jsem k Chrisový Toyotě Land Cruise a vzala ty, na kterých - jak jsem si všimla - byl nápis obchodu klučičího oblečení, ze kterého jsme většinou kupovali. Přeci jen když jsou v rodině tři ženský a pět chlapů, tak nebudem nakupovat v obchodě pro holky.
Měla jsem jich plné ruce, na každé dvě, a tak jsem se s funěním belhala ke dveřím a pak ke schodům.
"Jé! Čau Izzie! Máš štěstí, že ses vyhla Bethině horečce. Bylo to totiž porpvé po dlouhé době a tak. Znáš to, ne?" začal na mě mluvit Nathan, do kterého jsem nechtěně narazila za dveřmi.
Nečekal na odpověď, protáhnul se kolem mě a šel vynášet další pytle. A že jich tam ještě bylo! Ale i v Nathanově tváři jsem zahlédla mrzutost. Nikoho to nebavilo. Snad jenom Kate. I když ta na to nebyla tak závislá.
Donesla jsem oblečení k ostatnímu, a málem mi padla čelist. Musím říct, že se Beth pořádně rozjela. Bylo tam snad tucet tašek! No to bude zábava rozebírání na celý večer. Bože!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 detimesice detimesice | Web | 25. února 2013 v 20:18 | Reagovat

Super scriptie:-) a dalsi zitra!! To vydrzim :-)

2 Ewiline Ewiline | Web | 27. února 2013 v 18:29 | Reagovat

Menší zvrat... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama