Can you forgive me? - 4. kapitola

22. února 2013 v 17:00 | Scriptie*13* |  Can you forgive me?
Tak, je to tady. Další kapitola. :D

Probudil mě budík. Jako každé ráno. Nevrle jsem ho vypla a přehodila nejdřív jednu, pak i druhou nohu přes postel. Dneska se mi vůbec do školy nechtělo. A jakmile jsem si vzpomněla na Culleny, tvář mi zkřivila bolestná grimasa. Fuu! Mně se tam tak nechce!
I když nerada, potácivě jsem se vyškrábala na nohy a dobelhala do koupelny. Pohledu do zrcadla jsem se radši vyhla a svlékla se. Provedla jsem rychlou sprchu, abych se probudila. Pořádně, probudila.
Po očistce jsem se postavila na podlahu. Vzala jsem si jeden fialkový ručník a zabalila se do něj. Vycupitala jsem do pokojíku a hodila na sebe první, co mi padlo pod ruku. Zjistila jsem, že to bylo tmavě zelené triko s krátkými rukávy, na tom světle zelená mikina a černé džíny. Sice nic originálního, za to pohodlného.
Seběhla jsem schody do kuchyně. Vždycky mi přišla taková smutná. Myslím, že zelená tomu dodávala ten správný šmrns.
Bylo v ní vždycky tolik poliček, skříněk, až jsem se v tom občas ztrácela. Proto většinu času vařila Kate nebo Beth. Jenže mě teď zajímala jídelna. Byla spojená spolu s kuchyní. Podlouhlý, tmavě hnědý dřevěný stůl, ve tvaru obdélníku u kterého bylo postaveno sedm židlí. Tři na jedné, tři na druhé, jedna na jednom konci a druhá na druhým konci.
Sourozenci už byli u snídaně. Cpali se, co se do nich vešlo. Myslím tim bratry. Jedli jako prasata. Nakrčila jsem s úšklebkem nos a posadila se vedle Elizabeth, která se tvářila stejně jako já.
Asi budu zvracet, poslala mi v myšlenkách znechuceně. Střelila jsem po ní pohledem. Opravdu se tvářila, jako by měla hodit šavli.
Se strachem jsem se od ní odsunula. Nechtěla jsem si jít měnit oblečení. Popuzeně se na mě zamračila. Vzala si svoje jídlo a šla se najíst do obývaku.
"Kluci? Nechcete jíst trochu... formálně? Přeci jen je tu jedna dáma a - "
"Ty jseš dáma?" vyprskl Rick a já se divila, že si neutírám rozemletá míchaná vajíčka z obličeje. Kluci se zařehtali, takže půlka obsahu jejich pusy skončila buď na ubruse, nebo na talíři.
Nehezky jsem se na něj podívala a udělala to samé, co Beth. Vzala jsem si jídlo a odkráčela do obývaku. Byl celkem prostorný, velká pohovka a pak pár křesel k tomu, abychom se vešli všichni. Také spousta komod a skříněk s fotkami a tak různě
Beth se zájmem pozorovala televizi a při tom nepřítomně přežvykovala.
Svalila jsem se vedle ní a ona vyděšeně nadskočila.
"Měli bychom si pospíšit. Nemáme moc času," poznamenala jsem moudře a rychle zhltla svoje vajíčka se slaninou a chlebem.
Talíř jsem odnesla do kuchyně, a z části mě potěšilo, že po sobě kluci alespoň utřeli stůl.
Přišla jsem na chodbu a všichni už tam stáli nastoupení. Dokonce i Beth. Oblíkla jsem si bundu, na hlavu narazila čepici a vzala klíčky od mé milované Audinky.
Vyšla jsem do deště a rychle přeběhla k autu. Odemkla jsem ho a vklouzla na místo řidiče. Počkala jsem, až si natoupí všichni. Jen tak tak se sem nacpali všichni. Vzadu místo třech seděli čtyři, a vypadali jako sardinky.
"Zítra jedem mou Toyotou!" řekl soptící Chris a pořád se vrtěl. Podívala jsem se na něj v zrcátku.
"Přestaň se vrtět, nebo to bude horší, zlato," řekla jsem sladce. On toho nechal, a věnoval mi do zpětného zrcadla naštvaný obličej. Zakřenila jsem se na něj.
"Tak už jeď, proboha!" vykřikla Beth, která chudák, musela sedět narvaná mezi kluky.
"No jo," brblala jsem, vsunula klíček do zapalování a vyjela. Pomalu jsem přidávala a přidávala. Byla to prostě pecka! Zbožňovala jsem rychlou jízdu. Už jsem věděla pro ji tolik měli rádi i Culleni. Má nálada klesla na bod mrazu a zorničky se, když jsem si uvědomila, koho že to potkám ve škole.

Zaparkovala jsem na našem obvyklém místě a vystoupila. Pořád lilo. Přes čepici jsem si přetáhla kapuci, stejně jako Beth a Chris. Zbytek si zřejmě hrál na machry a vykračovali si bez ní. Během dvou minut, co jsme šli do budovy, už jim stačily promoknout vlasy, takže vypadali jako zmoklé slepice. Pardon, kohouti. A netvářili se přívětivě.
Zahihňala jsem se a začala jsem se vypařovat do učebny. Obrázně řečeno.
Vešla jsem do učebny Dějepisu. Zamrzla jsem na místě.
Někdo tam nahoře mě asi nemá zrovna v lásce. Cožpak jsem ho v posledních letech proklínala?
Zamyslela jsem se. Zavzpomínala... Aha. Vybavuji si každou svou větu proti němu. A že jich nebylo zrovna málo. No jo. Tak ses mi pomstil. Spokojený?
Zafuněla jsem a skácela se do lavice vedle Edwarda. Proč zrovna on?
Měl na klíně tu hnusnou nánu, a vyměňovali si zrovna sliny. Už podruhé za dnešek jsem znechuceně nakrčila nos. Jo! Uduste se! Nic víc si nepřeju! Ale i přesto mě u srdce píchl osten žárlivosti. Zděšeně jsem to v sobě zadusila a zadupala hodně hluboko do sebe.
Odvrátila jsem hlavu. Ještě mě budou trápit noční můry. Mimovolně mi na mysl vytanula vzpomínka na jeho rty na mých. On mě nikdy takhle hladově nelíbal. Vždy byl příliš opatrný. Ale teď? Pf... Ani bych se nedivila kdyby se Jennifer opravdu udusila. Vlastně by mi to ani nebylo líto. Nebo kdyby ji spolkl.
Ty jo, Bello! Stává se s tebe masochistka.
Ušklíbla jsem se.
Neměla jsem co na práci a tak jsem pohledem přejížděla po třídě. Všimla jsem si, že několik kluků po mně pokukuje, ale neudělali ke mně ani krok.
Ne že by mi to bylo líto. Být nerada středem pozorností se na mě asi přeneslo z minulého života.
Dál jsem si prohlížela bílé zdi, na kterých místy viseli známé historické osobnosti.
Zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala knížku. Nemusela bych tak slyšet mlaskání, které vydával můj soused se svou... dívkou. Hořce jsem se usmála. Možná kdyby tam místo í bylo ě...
Konečně zazvonilo.
Asi padesát metrů před dveřmi jsem uslyšela klapot bot. Učitel se blížil.
Klika cvakla, dvéře letí, říďa vchází do dveří.
Ne, byl to učitel, ale nemohla jsem vymyslet příhodný rým.
Vešel do třídy. Já s úlevou zjistila, že se ti vedle mě přestali olizovat, a tak sedí každý sám. Uf. Konečně. Vydechla jsem úlevou.
Znovu jsem ucítila šimrání na tváři, jasně říkající o tom, že na mě někdo zírá. A já přesně věděla kdo to je.
Učitel začal s výkladem. Moc jsem ho nevnímala. Snažila jsem se ignorovat Edwardův upřený pohled. Vzchopila jsem se a vrhla se na něj taktéž upřený pohled, do kterého jsem se snažila nacpat co nejvíc vzteku, hněvu a nenávisti. Nebylo to lehké, a on byl tak krásný. Bello dost! Soustřeď se!
Přestaň na mě koukat! Okřikla jsem ho telepaticky. Trhl sebou, vyděšeně zamrkal, ale poslechl. Svůj pohled stočil na tabuli. Udělala jsem to samé a, dneska již znovu, si oddechla.
Jestli tohle bude probíhat každou hodinu s ním, nevím, jak to přežiju.
Bože, smiluj se. Už budu hodná!

Další hodina byla s Alice. Pořád se se mnou bavila, já jen úsečně a stručně odpovídala. Snažila jsem se být trošičku milejší, ale bylo to celkem těžké. Když poznala, že už mě s tím otravuje, zmlkla. Věnovala jsem jí lehké, děkovné pousmání. Opravdu to bylo jen lehké povytažení koutků. Jí se rozzářila očka a zeširoka se usmála. Nečekala jsem, že takový malý úsměv ji tolik potěší.

A takhle to probíhalo po celou dobu školy. Často jsem měla hodiny s bratry, s Beth jen někdy. A samozřejmě s Culleny. Své předsevzetí jsem velice, velice pomalu vyplňovala. Nebyla jsem na ně tak hrubá jako na Edwarda. Toho jsem nanejvýš ignorovala, a on se zase snažil nevnímat mě. Byla jsem spokojená. Z části. Pořád mě bolelo v místě, kde jsem měla srdce, kdykoli jsem ho spolu s tou courou viděla cicmat se. S bolestí však přicházely kvanta nenávisti a mně to stačilo.

Na obědě jsem si koupila pizzu. Mmm... Šunková!
Já, bratři a sestra jsme si sedli na místo jako včera. Všimla jsem si, že některým holkám stouplo seběvědomí, a tak pořád běhaly za mými nevlastními brášky. Spolu s Beth jsme z toho měly srandu. Kluci se jen šklebili, a posílali holky pryč.
Když však začali chodit jiní kluci za Beth s žádostmi na rande, měl z ní tentokrát hroznou srandu zbytek Brownů. Na mě si naštěstí ještě nikdo netroufl. Všimla jsem si pár hozených oček, jinak nic. Upřímně mi bylo sourozenců líto.
"Co máš dneska v plánu?" optal se se zájmem Chris, a jedl svůj hot-dog. Má ruka s pizzou, která měla namířeno do mé pusy, se zastavila. Mozek se zamyslel. Co mám dneska v plánu?
" Hm... No... Asi... Jít za Da -... Kamarádem," vykoktala jsem nakonec a přišel mi to jako dobrý nápad. Edward teď do mého života přeci nepatří.
" Zase?"
"Mhm," odpověděla jsem s plnou pusou.
" A můžeme jít s tebou?" zamrkal nevinně Rick.
"To jako fakt?" vykulila jsem oči. "Vždyť ho ani neznáte! A on nezná vás!"
"Ale za pokus to stojí, ne?" přidal se na Rickovu stranu Nate.
"Ne," odpověděla jsem stroze.
"A pročpak ne, Izzie?" zaculil se Caleb. Vrhla jsem po něm podrážděný pohled.
"Protože jsem to řekla?" snažila jsem se je stále přesvědčit, ale chabě.
"Ne-e," zakroutila hlavou i Beth. Zamračila jsem se na ni.
"Bože! Prostě ne!"
"Super! Vlastní rasa mě zradí! Díky," řekla jsem naštvaně. Nechtěla jsem tam jít s nimi. Když viděl mě, jako vlka, málem honil oční důlky po podlaze. Co až uvidí šest Aluů? To bude zdrhat před paní pepkou, která příjde aby ho klepla.
"Není zač," odpověděl prostě, dokonce i Chris! To bych do něj neřekla.
"Hmpf," zahučela jsem nahněvaně.
"Fajn! Ale až bude na zemi ležet v mdlobách, děláte s ním něco vy," vzdychla jsem rezignovaně. I když jsem tady něco kecala o něm, pepce, očních bulvách a infarktu, věděla jsem, že je to silný klu... muž. Že je to silný muž. Toho jen tak něco nesloží. Když jsem si ale představila, jak na mě reagoval poprvý, zahlodal ve mně červíček pochybností.
"Hurá! Jdeme k Drakebovi!" zvolal Rick radostně.
"Jmenuje je Daniel," opravila jsem ho nabručeně.
"To máš fuk," mávl nad tím rukou. Stočila jsem oči v sloup
To bude vážně super. Nemůžu se dočkat. Hurá!
Povzdechla jsem si.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | Web | 22. února 2013 v 20:15 | Reagovat

Přímo NÁHERNÁ kapitola!! jako vždycky :D
Mimochodem, co je to masochistka?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama