Can you forgive me? - 3. kapitola - II. část

20. února 2013 v 17:00 | Scriptie*13* |  Can you forgive me?
Pokračování předešlé kapitoly... :)

"K čemu ti to bude?"
"Uvidíš," odvětila jsem s úšklebkem.
"Proměň se," pobídla jsem ho po chvilce. Zase zvednul jedno obočí - což mě jen tak mimochodem začínalo štvát - a podíval se na mě stylem: Proč bych to jako dělal?
"Víš co? Uděláme dohodu. Já se proměním první, pak ty," navrhla jsem.
Tenhle tvrdohlavý spratek mi začínal lézt na nervy. Ani se nedivím, že Jake natáhl bačkory, když měl takového syna. Je Daniel vůbec jeho syn?
"Fajn."
"Dane? Je Jake tvůj táta?"
"Hm."
"To znamenalo ano?"
"Jo."
Zamyslela jsem se. Takže Dan je syn Jakea. No ty bláho.
"A proč vlastně umřel?"
"Přestal se měnit. A ukážeš mi laskavě toho svého Aleluja?" řekl nepříjemným tónem. Jako by mu vadilo mluvit o svém tátovi.
"Hele, ještě jednou to jméno předěláš a já narvu ti ocas tam, kdes ho v životě neměl!"
"Dobře, dobře. Uklidni se," promluvil náhle uklidňujícím hlasem. Překvapeně jsem zamrkala. Tenhle tón hlasu na mě měl velice uklidňující účinky, čehož jsem se děsila.
"Tak se měň," pobídl mě stále tím samým hlasem. Jako zhypnotizovaná jsem přikývla, ale pak jsem zatřásla hlavou. Tento kluk na mě má podivný vliv. To se mi vůbec nelíbilo.
Zavřela jsem oči a nechala si ten osvěžující mráz projít tělem. Aby mi vlezl i do každé buňky nervu. Po chvíli jsem byla na všech čtyřech - jako vlčice. Zbožňovala jsem svou podobu, na kterou jsem se měnila.
Vyčkávavě jsem se zadívala na Dana.
Ten na mě hleděl s vykulenýma očima a ústy dokořán. Štěkavě jsem se zasmála. To ho asi probudilo a ve chvilce naproti mně stál černý vlk, skoro stejně velký jako Chris. Dokonce i vypadal jako Chris. Dan měl ale mnohem tmavější srst.
To koukáš, co?
Trhl sebou, když uslyšel můj hlas v jeho hlavě. Blýskla jsem se vlčím chrupem.
Co chceš dělat? Neříkej, že jsem si oblečení zničila jen tak pro nic za nic!
Zvedl ramena a nechal je zase klesnout - pokrčení. Protočila jsem očima.
To je na nic, tahle jednosměrná komunikace. Víš ty co? Dáme si závod! K útesu. Jo?
Kývl.
Na tři. Jedna… Dvě… Tři! Zaječela jsem a dala se kupředu.
Rozeběhla jsem se a nebyla jsem k zastavení. Běh a rychlost byly tak naplňující! Milovala jsem to.
Jen tak letmo jsem se ohlédla, kde se Dan nachází. Vyděsilo mě, že je mi v patách, v očích měl divokost. Podívala jsem se zase před sebe a přidala na rychlosti. Daniel byl velice rychlý, to se mu muselo nechat. Nechápala jsem ale, jak je možné, že mě dohání.
Les začínal řídnout, což znamenalo, že ne blížíme k onomu útesu.
Do cíle jsem doběhla o vteřinu dřív, což si Dan nechtěl přiznat.
Porazila tě holka! Pošklebovala jsem se mu. Vrhl po mně hněvivý pohled a tiše zavrčel.
Tak ty budeš vrčet? Tak já taky, jo? Dobírala jsem si ho a mohutně zavrčela.
Vyděšeně poskočil.
Začala jsem se smát. Sice to bylo poněkud neobvyklé, že se vlk směje, ale co už. Ten jeho vyděšený pohled za to ale stál. Po chvilce jsem se zhluboka nadechla, abych nabrala chybějící kyslík.
Snad by ses mě nebál?
Teď i on mohutně a hlasitě zavrčel. Bylo to děsivé, to musím uznat, ale na mě každý vrčel v jednom kuse, takže jsem si zvykla.
To nebylo špatné… Ale na mě stejně nemáš, chichotala jsem se dál. Silný ledový vítr mi rozčechral srst. Bylo to příjemné. Slyšela jsem vlny v moři, které se dole ozývaly. Moc jsem je nevnímala. Byla jsem příliš zaměstnaná škádlením Dana.
Dan se připravoval ke skoku, v jeho očích jsem však viděla pobavené jiskřičky.
Postavila jsem se stejně.
No pojď! Pojď, ty černá hroudo chlupů!
Skočil po mně, ale já hbitě proklouzla a zmizela v lese. Daniel se vydal za mnou. Blížil se. Věděla jsem to. Ale nezrychlovala jsem, protože mě to bavilo. Po chvíli jsem ucítila těžkou váhu na zádech a skácela se k zemi. Ležela jsem na zemi a nemohla vstát.
Uf, ten byl teda těžký.
Dobře, vyhrál jsi. Teď ze mě slez!
Chvíli otálel, ale nakonec poslechl. Vyhrabala jsem se na nohy. Podívala jsem se směrem k němu. Byl ostražitý.
Stejně jako on, i já jsem na něj skočila. On však uhnout nestihl, takže jsem ho srazila a kutáleli jsme se ze svahu.
Hráli jsme si jako vlčata. Kousali jsme se, škrábali, ale pokaždé jemně. Budu vypadat jako strašák.
Nakonec jsme se dokutáleli. On byl nade mnou. Zase vyhrál. Přišpendlil mě k zemi a zatvářil se vítězoslavně.
Snažila jsem se vyškubnout, ale marně.
Zase si vyhrál. Můžeš slézt, řekla jsem mu.
Sklonil se blíž a zadíval se mi do očí, jako by chtěl, abych mu slíbila, že už po něm neskočím.
Ne neskočím po tobě! Slibuju! Odpovídala jsem panicky. Nebylo to nepříjemné, ale… spíš nezvyklý. Nikdo mi ještě takhle blízko obličeje, kromě rodiny, nebyl.
Po chvilce ze mě opravdu seskočil. Pozoroval mě při vstávání. Rentgenoval každý můj pohyb, jako by se snad opravdu bál, že po něm skočím. Bál se oprávněně.
Bells! Domů! Zaječel mi někdo nečekaně v hlavě, až jsem sebou škubla.
Co je?
Máš jít domů. Táta to vzkazuje. Jů! Kdo to je? Ptal se Nate.
Kamarád. Jmenuje se Daniel. Měnič.
Hm… Skutečně jen kamarád?
Máš štěstí, že jsi pryč, jinak bych tě zadupala hluboko do země!
Pak už jen smích a konec. Povzdychla jsem si.
Hele, už musím jít. Tak se měj, rozloučila jsem se. Chápavě přikývl a rozeběhl se zpět. Já se vydala taktéž domů.
Kousek před domem jsem se přeměnila zpátky a oblékla si Danovo oblečení. Lehkým klusem jsem se přiblížila až k domu.
"Kriste Pane! Kdes byla? A jak to vypadáš?" zeptal se Rick udiveně, když vyšel na terasu. Asi aby zjistil, co jsem zase vyvedla.
"U kamaráda měniče. A jak to vypadám? To bys měl vědět ty, ne?" odpověděla jsem.
"Aha. A v co se mění?"
"Ve vlka."
"Proč se všichni mění ve vlka a já jedinej jsem nějakej sokol?" zeptal se sám sebe uraženě. Mávla jsem nad tím rukou a vběhla do domu. Všichni Cullenovi už tam seděli. Nakrčili nos, když ucítili Danův pach z jeho oblečení. Nechápala jsem, proč si smrdí navzájem. Mně náhodou voní celkem příjemně. Jako luční tráva.
"Tak co, vyřešili?" zeptala jsem se, pohledem zapíchnutým na tátovi. Cullenovi jsem se snažila nevnímat.
"Jo, vyřešili," přikývl.
"Takže už můžete jít!" vyprskla jsem na ně. Zatvářili se překvapeně.
"Bells, nebuď hrubá," napomenula mě Kate.
"Jo, nebuď hrubá, Izzie," pitvořil se Rick.
Drž klapačku, řekla jsem mu telepaticky sladce a nahněvaně zároveň.
"No jo," zamručela jsem směrem k mamince. Vydupala jsem schody nahoru a sedla si na postel. Šáhla jsem po své oblíbené fantasy knížce. Jmenovala se Pád. Zbožňovala jsem Luce s Danielem. Ta jejich láska, která trvá už tisíce let… Nemohla jsem se nabažit. Měli větší štěstí než já.
Byla jsem tak zažraná do příběhu, že jsem málem přeslechla zaklepání. Vzhlédla jsem a zadívala se na stále zavřené dveře.
"Kdo je?"
"To jsem já, Alice," ozvalo se. Trpce jsem se ušklíbla. To si věří, holka. Co si myslí? Že mě opustí a zrovna, když ji nejvíc potřebuji, tu není? Neměly by tu být pro sebe kamarádky vždy? Chápu, že Edward se mnou možná problém měl a pořád má, ale zbytek Cullenů tu mohl zůstat.
"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se skrz zaťaté zuby. Nechtěla jsem se s ní bavit. V srdci mi vzplál vztek a nenávist.
"Mohla bys alespoň otevřít? Je dost nepříjemné bavit se s tebou přes dveře," poprosila a nervózně se uchichtla. Slyšela jsem, jak dole v domě všichni ztichli.
Nebuď hrubá! Napomenula mě znovu Kate. Zlostně jsem zafuněla.
No jo, pořád! Vstala jsem a pomalu otevřela dveře. Vpustila jsem ji do mého pokoje, ač nerada. Ostýchavě mi tam dotančila a prohlédla si můj zelený pokoj. Měla jsem ráda zelenou. Taková uklidňující barva. Uprostřed byla krásná, bílá postel. Napravo i nalevo jsem měla různé poličky. Většinou s knihami a hudbou. Byla tam i černá Hi-Fi věž. Ale také různé fotky, památky a vzpomínky. Před postelí byl čtvercový měkoučký koberec, po kterém jsem se ráda válela. Byl tam i stůl s počítačem, který jsem moc nepoužívala. A nakonec celkem velká skříň, kterou jsem musela často doplňovat, jelikož mi oblečení pořád mizelo. Jak asi…?
Ráda jsem svému pokoji říkala bažina, jelikož to bylo celkem výstižné.
"No?" dožadovala jsem se odpovědi. I když jsem v hloubi, někde velice hluboko, cítila tenký pramínek přátelství, odmítala jsem si ho připustit.
"Nechtěla by ses projít?" zeptala se a poškrábala se na zátylku.
"Proč?"
"Chtěla bych si promluvit. O samotě," dodala, když si všimla, že se nadechuji k argumentu.
"Fajn," zamrmlala jsem a znovu si, pro případ, přivázala oblečení k nohám. Dneska už asi posté! Ach jo. Dnes přijdu o tolik oblečení!
Vyskočila jsem z okna. Zlehka, s téměř neslyšným žuch, jsem dopadla na zem. Vyzývavě jsem se podívala nahoru na Al. Trochu vyjeveně mě sledovala, ale pak mě následovala.
Rozeběhly jsme se do středu lesa. Pro případ jsem naslouchala, jestli nás někdo nepronásleduje. Ani bych se nedivila. Kupodivu však nikdo.
Alice prudce zastavila a já překvapeně proběhla kolem ní. S povzdechem jsem se k ní vrátila.
"Strašně nás mrzí, že jsme tě opustili. Ani nevíš, jak ráda bych tu zůstala s tebou, ale nedovolil nám to. Prý bychom se ti pletli do života a ty bys pak nemohla žít, mít děti a šťastně se provdat. Věř mi, já s Esme jsme mu chtěly nakopat zadek, ale Jazz s Carlislem nám to nedovolili. Se značnou nevolí jsme se odstěhovali. Edward spíš jen přežíval než žil. Chodil jako tělo bez duše. Prosím! Odpusť nám! Když ne jemu, jen tak mezi námi, taky bych ho nechala pořádně vydusit, tak alespoň nám. Nechtěli jsme, ale přinutil nás. Teď je to stejnak jedno, taky si zasvěcená do světa nadpřirozena…" skončila a zhluboka se nadechla, jak to na mě vychrlila na jeden nádech.
Strnule jsem stála jako socha a znova a znova si to přehrála v hlavě. Mohla mi alespoň odpovídat na maily! Když mě měla tak ráda, jak jsem z toho pochopila, mohla mi alespoň odepsat.
"Možná," odpověděla jsem tvrdě po chvilce. Tvář jí zkřivila bolest a potom vztek. V jejích zlatých očích zaplál hněv, rysy se jí zostřily.
"Nenávidím ho!" zařvala na celý les, až jsem si musela zacpat uši. Pak už tu nebyla.
Rozeběhla jsem se a vrátila do domu. Cullenovi byli pryč a už se začínalo stmívat.
"Konečně jsou pryč," usmála jsem se blaženě.
"Co ti řekla?" zeptal se zvědavě Chris.
"Proč to chceš vědět?" usmála jsem se sladce, ale v hlavě se mi pořád přehrával ten její dlouhý monolog. Měla bych jí odpustit? Nebo neměla?
"Jen tak," pokrčil rameny. Rick s Natem hráli na PlayStationu, předháněli se v závodech. Beth si prohlížela různé časopisy, Caleb si šel číst. Chris se vydal do svého pokoje.
"Proč je nemáš ráda?" zeptala se mě mateřsky Kate a zadívala se mi zhluboka do očí, jakoby se to z nich snažila vyčíst. Uhýbala jsem pohledem. Nechtěla jsem jí to říct. Znovu bych tím nechtěně odemkla přepážku pod názvem Po jeho odchodu a tím pádem by mě zalila ta samá bolest. Jazz by se pod tou tíhou skácel k zemi.
Vybelhala jsem se do pokoje a vlezla do koupelny
Tam, kde byla vana a sprchový kout v jednom, tak kolem toho byly zelené dlaždičky. Podlaha byla z prken, což byla má noční můra, protože jsem se díky nim často natáhla. Byly tam dva záchody. Pořád nechápu proč, ale budiž. Nad nimi byly podivné čtverečky, které dohromady dávaly nic neříkající obraz. Byla tam i polička s třemi šuplíky, ve kterých byli zásoby zubních past, mýdel, šamponů, sprchových gelů a různých druhů hřebenů. Pod tím byla menší polička s ručníky.
Napustila jsem si vanu. Jakmile byla plná, svlékla jsem se z Danova oblečení a vlezla si do ní.
Mluvila Alice pravdu? Opravdu je přinutil Edward? Měla bych jim odpustit? A dá se to vůbec opustit? A jsem já schopna jim odpustit? Pokud se tak stane, jsem schopna se s nimi normálně bavit? Co Edward?
Takové otázky se mi hnaly hlavou a neměly konce. Pořád se tvořily další a další a já jich měla už přetíženou hlavou. Nejhorší bylo, že s nima budu chodit do školy. Věděla jsem, že mezi nenávistí a láskou je tenká stěna. Měla jsem obavy, kdy se ta stěna prolomí a já se opět nechám zbláznit jeho kouzlem. Další odchod už bych asi nepřežila. Ale neříkal on náhodou, že už pro něj nic neznamenám? Že se do jeho života nehodím? Fajn! V tom případě se on nehodí do mého.
Ale co se zbytkem? Co s ním? Mám mu odpustit? Možná… postupem času. Ten prý, jak je mi známo, rány hojí nejlépe.
S novým předsevzetím jsem vylezla z vany a zabalila se do ručníku. Vyšla jsem z koupelny a otočila se ke skříni. Vzala jsem si svoje pyžamo, levandulově fialové. Venku už byla tma. Otevřela jsem okno a zhluboka se nadechla čerstvého nočního vzduchu. Zadívala jsem se na hvězdy. Vždycky mě fascinovaly. Celý vesmír mě fascinoval. Líbilo se mi, že o něm všichni vědí všechno a přesto nic. Že je tak… tajemný!
Nechala jsem ho otevřený na ventilačku, když jsem uviděla pohyb. Prudce jsem se otočila zpět a pohledem pročesávala okolí. Nikde nikdo. Doufala jsem. Naposledy jsem si ho prohlédla, pak jsem si lehla do postele. Být Alua je lepší, než být upír. Můžu spát, ponořit se do světa nevědomí. Kde sny nabírají realistických rozměrů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama