Can you forgive me? - 3. kapitola - I. část

18. února 2013 v 17:00 | Scriptie*13* |  Can you forgive me?
Třetí kapitola je zde.

Bella:

Vlk se posadil a v jeho potemnělých zelených očích byla jasně vidět znuděnost.

"Skvěle! Pak bude Beth, Bella, Rick, Caleb a Nate," uděloval nám tatík, kolikátí se máme přeměnit. Bože můj. Dělá nad tím strašný cavyky. Taky bychom mohli bouchnout všichni naráz, ale to by si z toho pan Cullen asi moc poznatků neodnesl. Podívala jsem se na zmiňovaného. Díval se na Chrise trochu překvapeně, a pak se s téměř nábožnou úctou a zvědavostí zadíval na nás.

Bylo mi trochu nepříjemné, jak na nás všichni zírají. Většina z Cullenových se dívala na mě. Vlastně mě to ani moc nepřekvapovalo. Spíš, jak jsem již zmiňovala, mě to štvalo.

Kolem mě prošla Eliz. Svým hlasitým vzdechem - aby to slyšel i otec - se snažila jasně dát najevo, jak moc ji to štve. Jenže ten, na kterého to bylo mířeno, si toho moc nevšímal, jen ji pohledem popoháněl k rychlejším pohybům.

Beth se postavila vedle Chrise, na tátu se ještě nehezky podívala a pak zavřela oči. Za vteřinu se změnila v pumu, která se celkem nápadně lišila od ostatních kočkovitých šelem. Čišelo z ní něco jako moudrost, sama jsem to nechápala. Měla takovou špinavě blond barvu srsti. Opět - stejná barva srsti jako vlasů. I barvu očí měla velice prapodivnou. Co se pum týče. Modré, kolem zorniček lehce nazelenalé.

Téměř královsky popošla ke Chrisovi a taky si sedla. Pak se zadívala na mě, v hlavě se mi rozblikala myšlenka od Eliz: tak do toho sestřičko! Netvař se tak kysele, nesluší ti to. Vypadáš, jako bys polykala citron.
Chris, který to samozřejmě slyšel, se pousmál. Což u vlka vypadalo trochu nepatřičně.

Jo jo, jen pojď. Neboj se nás. My nekoušeme, přizvukoval Chris a jeho úsměv se ještě více rozšířil.

Já se vás nebojím! odpověděla jsem jim bojovně a nepřátelsky si je přeměřila pohledem.

Tak to dokaž! ozval se znovu Chris.
Vypnula jsem hruď, zvedla bradu a majestátně se k nim blížila. Když jsem byla u nich, vycenila jsem zuby ve zlověstném úsměvu a přeměnila se ve vlka.
Snažila jsem se vypadat co nejvyšší, abych dokázala, že tihle dva nenahánějí strach ani mým ponožkám.
Jenže když mě napodobil Chris, byl mnohem větší než já. Stejně jsem se nevzdávala. A tak jsem alespoň vyplázla jazyk.

Vypadáš neskutečně strašidelně, okomentoval můj výraz vlk, který stál naproti mně.

Že jo? Přidala jsem se na jeho hru.

Jo, no, pokýval hlavou pobaveně a normálně se postavil. Zopakovala jsem jeho pohyb.
Všichni se na nás se směsicí pobavení a zvědavostí dívali. Nevěděli totiž, o čem jsme se bavili. Jen Beth se s tichým mňoukáním pochechtávala.

"Tak jo. Ricku, teď ty," pobídl nás otčím. Dotyčný s výsknutím skočil a za skoku se proměnil v sokola. Prolétl nám kolem hlav a přistál mi na hlavě. Nebyl zrovna nejlehčí, ale ani ne nejtěžší. Lehce jsem zavrtěla hlavou, aby se posunul. Vyhověl mi.

Takhle se nakonec proměnili všichni. Caleb se proměnil ve špinavě blonďatého orla - podobné barvy jako Beth. Nathan se taky proměnil v černého sokola.
A tak jsme tam stáli, se směsicí pocitů, že už jsem ani nevěděla, který je můj a který není. Trochu nahněvaně jsem propalovala pohledem tátu, který byl očividně moc nadšený. Všichni jsme čekali, kdy nám dá další úkol.
Carlisle se na nás všechny díval nehorázně nadšeně. Trochu nervózně jsem hrábla packou do měkké půdy pod nohama.

Bože, už mě to nudí. Kdyby nám dal alespoň volno, aby to s panem Cullenem mohli prokonzultovat, uvažovala Beth. Výjimečně jsem jí musela dát za pravdu.

"A v co se měníte vy, paní Brownová?"

"Jen Kate. Já se měním v to samé, co můj manžel. To znamená, že v orla," odvětila a objala Charlese kolem pasu. Taťka jí položil ruku na ramena a přitáhl si ji blíž. Vypadali jako mladý zamilovaný páreček. Jemně jsem se nad tím pousmála.

"Hm… Fascinující… Co všechno ještě dokážete? Můžete mi něco o sobě říct?" začal škemrat. Táta hrdě přikývl. U toho být nemusím.

Tati? Můžeme se jít, prosím, projít? požádala jsem ho v duchu. Sourozenci se ke mně hned přidali, ale mám takový pocit, že to dusili v sobě a jemu tu myšlenku neposlali.
Jen přikývl, přiběhl ke Carlisleovi a hned mu začal dopodrobna vyprávět, co všechno dokážeme a co umíme.
Díky! zavýskli jsme a chtěli se rozeběhnout, když na nás někdo zavolal.

"Počkejte! Můžeme s vámi?" zeptal se zvesela Emmett. Rick, Nate, Caleb a dokonce i Chris nadšeně kývli. Já s Beth jsme si pouze vyměnily pohled a šly pryč. Blbé bylo, že jsme stále byli ve spojení. Takže vše, co dělali oni, se promítlo v hlavách i nám.

Co chceš dělat? Zeptala se Beth.
Já ti nevím. Klidně se ke klukům vrať. Chtěla bych být sama, odpověděla jsem. Podívala se na mě stylem - A proč bych to jako měla dělat?
To je snad jedno, ne? Pokoušela jsem se jí přemluvit. Marně.
Tak fajn. Ale slib mi, že neuděláš něco… neuváženého, chtěla jsem se ujistit.
Ihned přikývla, jak byla dychtivá, co ze mě vypadne.
Potřebuju si promyslet pár věcí, uzavřela jsem to, když jsem si to začínala vybavovat. Nechtěla jsem otevírat zacelené rány.
Zle se na mě zadívala, protože jsem ji příliš dlouho napínala, a pak ze mě vypadne toto.
Mrkla jsem na ni.
Jenže ona ze mě svůj pohled neodtrhla. Naopak. Dál mi zírala do očí, jako by se v nich snažila něco najít. Odmítala jsem se podívat do země, a tak jsem jí ten pohled oplácela.

Po chvíli zlostně zafuněla a odběhla ode mě pryč. Podle jejích myšlenek jsem poznala, že nabrala svou plnou rychlost a šla si prostě zaběhat.
Kluci byli taky pryč. I s Emmettem. Myslím, že ostatní šli k nám do domu, aby se něco nového dozvěděli. Takže jsem zůstala sama.
Hm. Špatné slovo. Hned se mi v hlavě ozvali kluci a pošklebovali se, že rozhodně sama nejsem.

Díky. Bez vás bych to opravdu nepoznala, zavrčela jsem ironicky.
Pro tebe cokoli, sestřičko. Na slovo 'sestřičko' dal zvláštní důraz Rick.
Rozhodla jsem se, že si jich nebudu všímat.A znenadání jsem dostala geniální nápad.
Navštívím Jacoba. Dostane ze mě infarkt, ušklíbla jsem se v duchu. Změnila jsem směr a rozeběhla se k La Push. Jen doufám, že se nepřestěhoval. Nebo neumřel.

Tvář mi zkřivila bolest. Je to velice pravděpodobné. Od doby, co mě prohlásili za nezvěstnou, to asi nikdo neměl snadné. Jak Charlie - můj opravdový táta, ani Jake. Zhluboka jsem si povzdychla.
Hlavu mi zaplnily zmatené myšlenky, co se týkaly Jakea.
Do toho vám nic není. Hleďte si laskavě svého, snažila jsem se všechny odpálkovat.

Jenže oni se chtěli rozeběhnout za mnou. Díky Bohu za to, že to tu byl samý strom, takže neměli tušení, kde jsem. Pak jsem ucítila pachy. Byly to zvířecí pachy, smíšené s lidskými. To museli být určitě oni.

Naštěstí, nikdo z mých sourozenců neměl zdání, kde ty pachy jsou.
Zrychlila jsem. Z dálky jsem viděla, jak se rýsuje chatrč, kterou jsem tak dobře znala. Byla ale jasně poznat menší oprava, aby se to obyvatelům neskácelo na hlavu. Přesto si však zachovala svůj starý půvab. Přeměnila jsem se na člověka a oblékla se. Doběhla jsem ke dveřím a zaklepala. Mezitím jsem nervózně přešlapovala. Nevěděla jsem, jestli tu pořád žije a pokud ano, jak proběhne naše první setkání. Ač bych si to nikdy nepřiznala, pochybovala jsem, že mi otevře ta známá tvář, která byla kdysi mým nejlepším přítelem.

Uslyšela jsem kroky. Pomalé kroky. Dveře zaskřípaly, když se otevřely.

Málem bych zaječela štěstím, že mi skutečně otevřel Jake, dokud jsem však v rysech toho kluka nerozeznala, že to Jacob skutečně není.
Dívala se na mě sice tvář velice podobná té jeho, avšak on to nebyl. Byl to úplně někdo jiný. Mohlo mu být zhruba sedmnáct, možná osmnáct.

"Kdo jste?" ozval se jako první.

"A - ahoj. Není doma Jacob? Jacob Black?"

"Ne, to tedy není. Víte, on už asi bude ve stádiu rozkladu. Asi jste si spletla dobu. Kdo jste?" optal se znovu a přeměřil si mě svýma, stejně tmavýma, očima, jako měl Jake. Zasáhla mě vlna smutku. Takže se šťastně vdal. Měl děti. Tohle nejspíš bude jeho syn.

"Aha. Jsem Isabella. Zkráceně Bella," odvětila jsem, stále posmutněle. Neušlo mi, jak při zaznění mého jméno trošku ztuhl.

"A dál?" vybídl mě náhle nervózně.

"Brownová," odvětila jsem zmateně. Swanová už dávno ne. Co je mu ale vůbec do toho?
Trochu se uvolnil. Zkoumavě jsem mu zapátrala v obličeji, co ho tolik vyvedlo z rovnováhy? Byl absolutně nečitelný.

"Hm… Já jsem Colin," představil se. Trochu skepticky jsem si ho prohlédla od hlavy až k patě. I když jsem ho znala sotva pár minut, tohle jméno mi k němu nešlo.

"No tak fajn. Jen se na mě tak nedívej. Jsem Daniel." Já si říkala, že mi to k němu jaksi nesedí.

"Hm. Dobře. Měníš se už?" vyhrkla jsem. Kruci písek. Hromy a blesky na mou nevymáchanou tlamu. Skoro jsem si připlácla ruku na pusu, abych dodala na pravdivosti svých vnitřních slov, ale on se na mě znovu podivně podíval. Něco v jeho pohledu mi zabránilo to opravdu udělat.

"Co ty jsi vůbec zač?" vyprskl najednou. Udiveně jsem zvedla obočí.

"No… totiž… já… jsem Alua," vykoktala jsem a zaklela nad sebou. A nechtěla bys mu rovnou převyprávět celý svůj ubohý život? Navíc jsem se podivovala sama nad sebou, že se ho bojím. Asi má nějakou vrozenou autoritu. Nejspíš bude alfa. Že by jeho alfa kouzlo působilo i na mě?

"Nedělej si ze mě šoufky!" Nevydržela jsem to - vyprskla jsem smíchy. Sice trochu roztřeseně, ale ten jeho výraz, když říkal tu větu… Tak vážný po tak vtipné poznámce.
Nemohla jsem to vydržet. Chechtala jsem se a nebyla jsem k zadržení.

"Co je na tom k smíchu?"

"Ale nic," zakřenila jsem se a můj strach se jako mávnutím kouzelného proutku vypařil.

"Tak dobře. Chceš dokázat, že jsem Alua? A co že to vůbec je?" zeptala jsem se, když jsem se dosyta nasmála a přišla na mě zase vážná nálada. Byla jsem překvapená sama sebou, jak se mi mění nálady - jako na horské dráze.

"Fajn. A jak to chceš udělat?" řekl posměšně. To mě urazilo.

"Něco určitě jo. Nejdřív mi ale řekni, jestli se měníš," utrhla jsem se na něj na
oplátku.

"Jo."

"Super. Teď račte jít dovnitř, pokud chcete nejdřív vědět, s kým že to máte vlastně čest. Nebo zůstaňte tady a já vám to ukážu," mluvila jsem na něj přehnaně sladkým hlasem.

"Asi radši zůstanu tady."

"A nejdřív mi řekni, jak dlouho je Jake… mrtvý," vyplivla jsem to poslední slovo jako hnusnou nadávku. Ve skutečnosti mi to tak při spojení s Jacobem opravdu připadalo.

"Nevím. Možná… deset, patnáct let?"
Má ústa se pootevřela. Takovou dobu?

"A teď ukaž toho svého Aluala."

"Alua," opravila jsem ho.

"Ale musíš mi přinést kalhoty a triko," poprosila jsem ho bez kouzelného slůvka. Podivně se na mě zadíval a zmizel v chatce. Nedobrovolně se mi začínaly vracet útržky z časů, kdy jsem byla obyčejným člověkem. Vždycky jsem sem s Charliem jezdila. Zatímco Billy s Charliem jezdili na ryby, já blbla s kluky. Připadalo mi to, jakoby to bylo včera a ne před nějakými sto lety.

"Nevím sice, k čemu ti to bude, ale tu máš," vyrušil mě ze vzpomínání Daniel.
S pousmáním jsem si jen tak letmo prohlédla, co že mi to vlastně dal. Obyčejný šortky a triko. Nic extra, ale na zamaskování nejdůležitějších částí to nejlepší.

Beze slova jsem vzala darované triko, srolovala ho, sklonila se a přivázala ho provázkem - který jsem měla v kapse - k jedné noze. Na sobě jsem cítila jeho pohled, ale dělala jsem, že si ho nevšímám.
Něco podobného, jako s tím trikem, jsem udělala i s kraťasy.
Když jsem byla hotová, vzhlédla jsem. Daniel si mě se zvednutým obočím měřil.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | Web | 18. února 2013 v 17:40 | Reagovat

Pamatuješ jak si mi napsala první koment??
Není to pravda, já mám co závidět!! :-D  ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama