Can you forgive me? - 2. kapitola

16. února 2013 v 17:00 | Scriptie*13* |  Can you forgive me?
Druhá kapitola je na světě. Nechť se líbí. :)


Bella:

No potěš koště. Rodiče s tím souhlasili. Musela jsem se jít projít. Lépe řečeno proběhnout. Vyvětrat si hlavu. Promyslet si, co dál, co udělám, a jak to udělám
"Já se půjdu, hm, projít," vysoukala jsem ze sebe koktavě a šla se do svého pokoje převléknout. No, tak bych tomu neříkala. Spíše oblečení na kdyby něco. Hrábla jsem do své skříně. Do úplně poslední poličky. Tam jsem měla staré oblečení, kterého by nebyla škoda, kdybych náhodou explodovala. Naštvala se.
Přívázala jsem si šortky a triko k noze. Nechtěla jsem se vracet nahá. Co když už by tu byli? Ne, takovou radost celému mužskému obsazenstvu neudělám. Asi jsem vypadala komicky, s těma hadrama přivázanýma k nohám, ale nikdo si toho nevšímal. Bylo to naprosto normální. Připadala jsem si jako Jacob. Usmála jsem se. Mohla bych ho navštívit. Ukázat, že jsme stejní. No, skoro stejní. Taky jsem se měnila ve vlka. Beth se měnila v pumu. Rick a Nathan, jelikož jsou opravdoví bratři se měnili v sokoly. Nebyli zrovna rádi, ale vzali to tak, jak to je. I když si často mrmlali pod nos, jak je to nefér. Chris se měnil též ve vlka, i když jsem nevěděla proč. No a Caleb se měnil v orla. Kate s Joshem se měnili v orli též. Ale jak Caleb, tak i adoptivní rodiče měli úplně jinou stavbu kostí. Něco jako třeba orel bělohlavý, a orel stepní. Povedená rodinka.
Jenže pak jsem si něco uvědomila. Uběhlo sto let. Jake může být mrtvý. Úsměv mi povadl.
"Bells?"
"Hm?" otočila jsem se na Kate, mou adoptivní maminku.
"Až tu budou, někoho vyšlu, aby tě zavolal domů, jo?" ujistila se máma. Přikývla jsem a vyběhla na terasu naší vily. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu prosyceným vůní stromů, hlíny a tak nějak dohromady. Ale byl opravdu svěží. Zbožňovala jsem lesy, a svou vlčí podobu. Dávalo mi to pocit svobody, a nespoutanosti.
Odběhla jsem kousek do lesa. Nechtěla jsem mamince poničit poctivě dělanou terasu.
Nechala jsem, ať mi mráz, uzamknutý někde v hrudi, ať se mi rozproudí tělem Nevěděla jsem, proč zrovna mráz, ale bylo to příjemně osvěžující. Připomínalo mi to slabý odvar přeměny.
Lehce jsem se pod tím mrazem zatřásla.
Ani ne za dvě vteřiny jsem byla kaštanově hnědá, obrovská vlčice. Místo mrazu mi teď žilami proudila rozžhavená krev. Tedy, něco co připomínalo krev.
Zrak se mi velice zostřil, viděla jsem vše do nejmenších podrobností. Strukturu listu, mále mravence, kteří lezli po stromech nahoru a dolů. Rozběhla jsem se hlouběji do lesa. I sluch se mi mnohem zlepšil.
Běžela jsem lesem a při tom přemýšlela. Proč se s nimi znovu setkávám? Proč jsme se nemohli přestěhovat někam jinam? Proč jsem jim dovolila mě přinutit přestěhovat se na to místo, kde se to všechno stalo? Nejspíš proto, že všichni souhlasili, a vyhrožovali, že mě tam nechají. Tehdy jsem se urazila, a pár hodin s nimi neprohodila ani slovo. Zároveň mě štvalo, že se na ně nedokážu dlouho zlobit. V den stěhování jsem se s rezignovaným výrazem spustila po schodech. Spolu s mým kufrem.
Zatřásla jsem hlavou a zrychlila.
Jako světelná střela jsem se hnala houštím. Přeskakovala jsem stromy, které tu pravděpodobně spadly při bouřkách.
Po třech minutách neúnavného běhu jsem se zastavila a rozprostřela smysly. Nikde nikdo. Ucítila jsem však jelena. Začínaly se mi sbíhat sliny, a tak jsem je spokla, abych nevypadala jako nakažená vzteklinou. Uvědomila jsem si, že jsem se na obědě moc nenajedla.
Rozeběhla jsem se za ním, a pár metrů před cílem jsem zpomalila a přikrčila se. Aby mě nespozoroval. Škoda, že nejsem zelená. Nebo nemám barvu maskáčů.
Vítr mi hrál do karet. Foukal proti mně, takže neměl šanci, mě ucítit. Připravila jsem se ke skoku a odrazila se. Než jsem dopadla na jeho záda, v duchu jsem se pousmála nad mou taktikou. Lovila jsem jako kočka. Nejspíš proto, že jsem často lovila s Beth.
Po mém dopadu sebou začal splašeně házet ze strany na stranu. Já se ho držela pevně, a čekala, kdy ho to přejde a jemu dojdou síly. Po chvíli se pod mou vahou konečně skácel k zemi. Ještě byl živý, ale stále sebou cukal.
Zahryzla jsem se mu do tepny a stiskla.Chvíli jsem držela. Jelenovo cukání začínalo slábnout, až přestalo úplně.
Zakousla jsem se do něj. Hm... Dobré.
Byla jsem zcela pohlcena jídlem, takže jsem jen okrajově slyšela křupnutí větvičky. S hrozivým zavrčením jsem se rozhlédla. Na větvi stromu seděl Emmett. Se zájmem mě pozoroval. Byl opřený o kmen a tuce měl založené na hrudi.
Na chvilku jsem ztuhla, v hlavě se mi panicky rozblikalo světélko, ale pak jsem rychle vzala do zubů zbytek masa a rozutekla se pryč. Slyšela jsem, že skočil na zem a pronásledoval mě. Byla jsem velice rychlá, neměl šanci mě dohnat. Nebo možná měl. Před upíry jsem nikdy nezdrhala.
Přibližně po stopadesáti kilometrech směrem na západ jsem zastavila a poslouchala. Neslyšela jsem ho. Dojedla jsem svůj kousek masa a zavětřila. Nikdo v dohledu. Oddechla jsem si a lehla. Zavřela jsem oči, dala packu přes packu a na to hlavu. Milovala jsem svou zvířecí podobu, ale to už jsem asi říkala.
Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa. Bylo to nádherně uklidňující. Cvrlikání některých druhů ptáků, bublání nedalekého potůčku, a spoustu dalšího. Vypla jsem si tlukot srdce, takže se mi už do toho nemíchalo. Ne na dlouho.
Bello! Domů! zařval mi někdo v hlavě. Leknutím jsem sebou prudce cukla a otevřela oči dokořán.
Už jsou tady! Vrať se dom! zavřeštěl mi v hlavě znovu hlas. Byl to hlas Ricka. O několik málo desítek vteřin, mi nad hlavou mi prosvištěl obrosvký černo-bílý sokol a usedl vedle mě.
No, jo vždyť už jdu pomyslela jsem si smutně. Sokol naklonil hlavu ke straně, a jeho korálkový oči se mi pátravě zadívaly do obličeje.
Co tak smutná? optal se.
To neřeš, zavrtěla jsem hlavou a rozeběhla se. Přemáhala jsem své myšlenky, abych nemyslela na příčinu mých problémů. Rick by to pak zdokumentoval všude a všelijak. Dotyčný mi lítal kolem hlavy a vypadal že s to náramně užívá. V hlavě se mu neustále promítalo, jak Cullenovi přijeli, přivítali se. A co víc! Zdálo se mu, že jsou celkem milí! Neodpustila jsem si zhnusené odfrknutí. Richard však nedával nijak najevo, že by si toho všiml.
Již z dálky jsem slyšela několik hlasů. Mezi nimi i hlas Cullených. Telepaticky jsem poslala mého dosavadního společníka pryč. Chtěla jsem se zmenit zpátky. Poslechl mě. Vlétl oknem do svého pokoje. Trochu jsem mu to záviděla. Já kdybych dokázala skočit do svého pokoje, a opravdu bych to udělala, tak by má bažina byla na dranc.
Nechala jsem, aby se mi - tentokrát - teplo rozlilo tělem a já byla zase člověk. Nahý člověk. Sundala jsem si z nohou oblečení a oblékla jsem se. Bylo mi celkem jedno, že mám vlasy rozcuchané a vypadám jako ježibaba. Větší starost mi dělalo, že v našem domě, v našem obývaku sedí oni.
Nervózně jsem vykročila. Vešla jsem do domu. V obývaku seděla celá Cullenovic rodinka plus ta moje. Zrovna si o něčem povídali velice vážným hlasem. Sourozneci jen tiše přihlíželi.
Jakmile jsem vešla do pokoje, všichni ztichli a zadívali se na mě. Když se Cullenovi nadechli, vyděšeně povýtahla obočí. Nejspíš se podivovali nad mým vzhledem a pachem. Zaváněla jsem totiž oním jelenem, kterého jsem spořádala. Má rodina se na mě však zadívala jako na vyvrhela.
Sedni si a nekoukej jak blb! nakázal mi Chrisův hlas v hlavě. Otočila jsem se na něj a vyplázla jazyk.
Proč bych to dělala? odvětila jsem pobaveně, i když jsem byla strašně nervózní. Cítila jsem upřený pohled od návštěvy.
Jdi se učesat! Hned! A měla by ses vykoupat. Vypadáš jak strašák, poslala mi má sestřička myšlenku a dodala k tomu obrázek mě. Nejdřív jsem se pozastavovala, koho z nich mám poslechnout. Bethin vražednější pohled vyhrál.
Protočila jsem oči a vydupala schody do svého pokoje. Měla ale pravdu. Vypadala jsem hrozně.
"Kam šla?" zeptal se nádherný a sametový hlas Edwarda. Lehce jsem sebou trhla, ale dupala dál. Narazila jsem na Ricka. Věnovala jsem mu omluvný úsměv a protáhla se kolem něj ke svému pokoji. Otevřela jsem dveře do pokoje, celý ho prošla, a pak otevřela dveře do koupelny a popadla hřeben. Začala jsem si česat rozcuchaný vlasy z lovu.
"Učesat se," odpověděla mu Beth.
Udělat něco s tím vrabčím hnízdem na hlavě šlo celkem težce, vzhledem k tomu, že jsem je měla příšerně zacuchané a sem tam potříštěné krví. Vykašlala jsem se na to a stáhla je do culíku, mrkla jsem na sebe v zrcadle. Málem jsem se vydala zpět, když jsem vtom mě něco napadlo. Tohle česání byla dokonalá záminka k tomu, abych se zdržela.
Sundala jsem si tedy gumičku a zadívala se na sebe do zrcadla. Vlasy slepené k sobě zaschlou krví, které ještě ke všemu trčely do všech světových i nesvětových stran.
Svlékla jsem se a vlezla do vany. Co nejpomaleji jsem se osprchovala, vlasy jsem si umyla snad třikrát, a při tom poslouchala rozovor dole. Povídali si tak různě. Co je baví, jak se jmenujou, kolik jim je, jak se stali tím, čim jsou. Taky si vyříkali, proč mají Cullenovi zlaté oči, a ne krvavě rudé. S tím nejdůležitějším nejspíš čekali na mě.
Když jsem si vyždímala vlasy, vysušila a vyfénovala jem došlo mi, že už nemám jak, to prodlužovat. Trochu jsem zaostávala a čekala před dveřmi do svého pokoje. Stále jsem byla v koupelně a nechtěla jsem stisknout kliku.
Bello, vzmuž se! Nedovolíš přeci, aby si mysleli, že z nich máš strach! Seber odvahu, ty posero, a jdi jim vstříc! Nedávej jim záminku k tomu, aby si mysleli, že z nich jseš nervózní!
Můj duch, který mě zevnitř podporoval, měl pravdu.
Sebrala jsem všechnu svou zbývající odvahu a rychle otevřela všechny dveře, které mi stály v cestě. Raději jsem nad tím nepřemýšlela. Hrozilo, že bych se nad tím trochu víc zamyslela a zasekla se.
Seběhla jsem shody a vešla jsem do obývaku. Carlisle měl v pohledu jiskřičky poznání. Takže mu to rodiče řekli. Povzdechla jsem si a sesunula se do sedačky vedle Chrise.
"Takže, hm, Aluové?" optal se opatrně Carlisle.
"Jo," řekli jsme unisino.
"Můžete mi o nich něco říct?" zeptal se nadšeně.
"Promiňte mi to, ale proč po sobě tak mrkáte a děláte na sebe různé obličeje?" přidal se se zájmem Jasper. Všímavý chlapec, to jsem mu musela nechat.
"Můžeme se telepaticky domlouvat. Klidně i s vámi," odpověděl pyšně táta. Byl strašně hrdý na to co je. Zahihňala jsem se. I Edward. Já si něco uvědomila. Rychle jsem tátu zaštítila a Kate taky. Sourozenci už byli zaštítění. Upír, jenž uměl číst myšlenky se na mě zamračeně zadíval. Měla jsem v plánu rychle uhnout jinam, ale pak jsem si vzpomněla na své povzbuzování a pohled mu vzdorovitě opětovala. Nakonec se znovu zadíval na svého tátu. Já se v myšlenkách radovala. Konečně to byl on, kdo první uhnul pohledem. On. Ne já"
"Opravdu? Mohli byste to na nás zkusit?" zeptal se nadšeně doktor Cullen.
"Jistě," odpověděl místo táty Rick. Zadíval se na Carlisla a on sebou překvapeně cuknul. Vyjeveně se na nás díval.
"To je hustý! Co ještě umíte?" vybafl. Trochu pobaveně jsem zdvihla jedno obočí. Pan doktor Cullen právě vyslovil slovo "hustý"?
"Vlastně jsme se chtěli dohodnout na teritoriu a zvěři, když už je Isa tady" ozval se ostře Chris. Já jen zakoulela očima. Zase tahle zkrácenina!
"Á, jistě, jistě. Pardon. A potom? Potom byste to alespoň mě řekli?" zeptal se nadějně. Než tomu kdokoli dokázal zabránit, otec mu kývl.
No super. Teď budeme jako zvířatka v zoo, poslala jsem myšlenku Nateovi, který zatím jen tiše přihlížel.
Jo no. Máš pravdu, přikývl. Povzdechla jsem si. Byla tu nuda. Rodiče domlouvali, co jim síly stačily. Jak Esme a Carlisle, tak i Josh s Kate se to snažili vymyslet tak, aby to oboum rodinám vyhovovalo. Nakonec to dopadlo takhle: Cullenovi nemusejí lovit až několik set kilometrů odsud, ale musejí pečlívě zvážit, koho že to snědí. My jsme zase museli dávat pozor, abychom jim to nedělali ještě těžší. Dle mého názoru, už by bylo mnohem lepší aby lovili jinde. Tímhle nám to zbytečně zkomplikovali.
"Taky pozor na vlky, sokoly a orly!" poznamenal důležitě Caleb.
"Eh, dobře," přikývl trochu roztržitě Carlisle.
"Stejně vlky nelovíme. Bydlí tady Quilité. To jsou měniči. Mění se na vlky," dodal. Jako bych to nevěděla.
"Takže Jacob tu pořád bydlí?" zeptala jsem se nadšeně. Nemohla jsem se udržet. Uslyšela jsem tiché Edwardovo zavrčení. Nevšímala jsem si ho.
"Nevím, jestli tu bydlí, ale vím, že tady pořád bydlí ostatní měniči," odpovědě Carlisle.
Kdo je Jacob? Zeptali se tři hlasy najednou. Jmenovitě Rick, Chris a Nate.
Můj kamarád. Znala jsem ho... kdysi, odpověděla jsem vyhýbavě
Díky žes nám to řekla, odpověděl uraženě Chris.
"Takže vyřešeno. Nelovte vlky, sokoly, orly a pokud to půjde, tak i pumy. Teritorium budeme mít společné, takže buďte prosím vás opatrní, abyste neulovili někoho z nás," řekl Josh.
"Já bych chtěla slyšet Bellu. Jak se stala Aluou," ozvala se poprvé Alice. Zněla tak vyděšeně a roztřeseně. Všimla jsem si, že si dávala pořádný pozor, na to, co vysloví.
"Tak jo. Bells, mluv" řekl Chris posměvačně.
Mrzutě jsem se na něj podívala, ale zhluboka jsem se nadechla.
"No, po tom, co jste... odešli, jsem se ztratila v lese. Victoria mě tu našla a kousla. Asi mě chtěla úplně vypít, a věřte, že v ten moment jsem si nic nepřála víc, jenže jí někdo ode mě odstrčil. Ale bylo pozdě. Proměna již začala. Zachránce mi vpustil svůj jed do mého koloběhu. Nejdřív byl neovladatelný oheň a já jsem doufala, že to brzy přestane. To byl jed Victorie. Oheň začínal slábnout, jenže místo toho, aby to všechno přestalo, tak mě začalo všechno studit. Jako by mi do krku a do krve pustil tuny ledu a hektolitry ledové vody. Probudila jsem se asi po pěti dnech. Má první proměna se stala, když si mě kluci tak strašně moc dobírali, až jsem to nevydržela a bouchla.
Ten kdo mě zachránil, se představil jako Josh, a prý mě vítá do rodiny. Vedle něj už byl i Chris, Beth, Nate, Caleb a Kate.. Taky jsem zjistila, že mé lidské vzpomínky nevybledly," vrhla jsem krátký pohled ke Cullenovým. Tvářili se... lítostivě? Na přemýšlení jsem neměla čas a pokračovala dál.
"A díky tomu, že jsem v sobě měla víc upíra, než Aluy, tak jsem víc jako upír a mám dar. Jediný Alua, který má dar. Taky jsem rychlejší, než všichni ostatní. To ale jen nepatrně," dokončila jsem svůj dlouhý monolog a při tom se přemáhala, abych šupík Po jeho odchodu měla pevně zavřený. Neustále se otevíral, a málem by z něj všechno vylétlo, ale já ho vždycky udržela zavřený. Díky tomu jsem svůj příběh vyprávěla monotónně a bez emocí. Ke konci, jsem se však neudržela a o své nové rodině jsem mluvila trošičku zjihle a šťastně,
Edward se tvářil smutně, jak jsem zjistila, když jsem po něm vrhla očko. Hned jsem uhnula.
"Takže tos byla ty, ten obrovský hnědý vlk, co jedl jelena, kterého jsem si chtěl ulovit!" ozval se po dlouhé době Emmett. Podívala jsem se na něj a přikývla.
"Ale mám kaštanovou barvu srsti!" ohradila jsem se.
Chris i Caleb se tiše zasmáli.
Vypázla jsem na ně jazyk.
"Pane Browne..?" osmělil se znovu Carlisle.
"Ano?"
"Myslíte že bychom mohli vidět... Jak to říct... Prostě jestli bychom se mohli podívat na proměnu? Jak se měníte?"
Táta se zamyslel. Neušel mi škemrající pohled pana Cullena.
"Myslím... Myslím, že by to neměl být problém, ne? Děcka?"
Děcka nám táta říkal jen v případech, když chtěl, abychom něco udělali a on předem věděl, že jeho šance jsou nulové.
"Proč ne," vyhrkl Rick aniž by se nás zeptal. Vysloužil si pár zamračených pohledů, včetně mě.
Tatík se zaradoval, Carlisle též. Esme se přívětivě usmála, Kate jen pobaveně zakroutila hlavou. Co se týče nás, já, Beth a Chris jsme propalovali naštvaným pohledem Rickův obličej. Viděla jsem, jak po nás šilhá, ale neodvážil se na nás podívat přímo.
Co si o sobě myslíš? sykla jsem na něj v myšlenkách. To, že sebou překvapeně necuknul, znamenalo dvě věci. Ta první, pravděpodobnější, je, že mu už dosyta vytmavili oba naštvaní sourozenci. Ta druhá, méně pravděpodobná, je, že to očekával.
Neodpověděl.
"Tak pojďte děcka. Jdeme ven. Katie by nebyla ráda, kdybychom jí zdemolovali byt," popoháněl nás natěšeně táta.
Rychle jsem vyběhla do pokoje a připravila si oblečení. Srolovala jsem ho a přivázala k nohám. Už předem jsem věděla, kam poběžím.
Loudavě jsem se potácela ven. Nerada se měním proto, že mi to někdo nakáže. Spíš když mi to někdo zakáže, ušklíbla jsem se v duchu.
Rick s Calebem a Nathanem ven vystartovali, jelikož se nemohli dočkat, až jim to ukážou. Já jsem jen doufala, že nás potom táta pustí se proběhnout. Já bych zkusila navštívit Jakea. Musela jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla, jak jsem se dověděla o Jacobově tajemství.

Bylo pár dní po mé proměně, a Josh mě něchtěl nikam pouštět. Prý abych nikomu neublížila, protože jsem přeci jen víc upír, než alua. Já si však nedala říct, a šla jsem se alespoň zdálky dívat na mou rodinu. Byla strašně zlomená a smutná, což dělalo smutnou i mě.
Běžela jsem se podívat na starého přítele - Jacoba. Vyšplahala jsem na strom, aby mě jen tak nezahlídnul. Pozorovala jsem jeho chování. Poslední dny, ne - li týdny se choval opravdu podivně. Chodil jen bez trička a v krátkých kalhotách. Divila jsem se, že mu není zima. Navíc se vracel pozdě v noci, jak jsem zjistila, když jsem na něj čekala celý den. Když už mi to vážně začínalo lézt na nervy, rozhodla jsem se, že se mu kouknu na zoubek. Seděla jsem na nejbližším stromě a pečlivě sledovala každý jeho pohyb.
Vyběhl z chatky a běžel do lesa. Samozřejmě se svou partou. I oni byli bez triček. Strašně nahlas se bavili a smáli se. Běželi do lesa. Já tiše, jako tarzan, lezla po stromech za nimi. Po nějaké chvilce se zastavili a... proměnili se. Před mýma očima se celá partička změnila ve vlky. Rozeběhli se po skupnkách, každá jiným směrem. Chvíli jsem vykuleně zírala na místo, kde ještě před chvíli stáli, ale pak se probrala a seskočila na zem. Rozeběhla jsem se domů. Doufala jsem, že po mě nikdo nebude chtít, abych mu řekla, kde jsem byla a co jsem dělala.

S úsměvem jsem zaklepala hlavou. Celá tahle menší cesta do minulosti trvala asi deset vteřin. Spíš míň. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml.
"Tak šup, šup! Chrisi, budeš první," štěbětal táta rozjařeně. Poprvé po dlouhé době se někomu mohl chlubit. Nechápala jsem, co z toho bude mít. Zřejmě si neuvědomoval různé mínusy toho, že každýmu na potkání vypráví a o své talentované rodině. Ne, to jsem trochu přehnala. Byl opatrný, to ano, ale jakmile si někdo získal jeho důvěru, tak pořád cvrlikal, jaké má úžašné děti a skvělou manželku.
Všimla jsem si, jak Chris protočil kukadla ale poslechl. Jeho oblečení ruplo na cáry. Zmizel. Na místo něho, tu stál velký hnědý vlk, s nádechem zlaté - přesně jako jeho barva vlasů.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 16. února 2013 v 22:40 | Reagovat

No potěš koště :D To jsem ještě nikdy neslyšela a dostalo mě to :D

2 Ewiline Ewiline | Web | 18. února 2013 v 17:32 | Reagovat

Pání!! Den nejdu na internet a všechny moje oblíbený stránky se zamoří příspěvkama!! :-D  :-D
Moc krásnýýý :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama