Can you forgive me? - 1. kapitola

14. února 2013 v 16:44 | Scriptie*13* |  Can you forgive me?
Takže ahoj. :D Přidávám sem úplně první kapitolu CYFM? Nevěděla jsem, co jinak psát, takže sem přidám tohle. Snad se bude líbit. :)

Edward:

Je to tady. Další nudný den v té samé škole. Doufal jsem, že bude dneska Jenn poddajná, abych alespoň na chvíli zapomněl na ... Ne! Mám zakázané na ni myslet. Nemůžu dát průchod svým vzpomínkám z onoha období, díky kterému jsem takový jaký jsem. I když uběhlo tolik let, nemohl jsem ji vypudit z mysli. Ač jsem se snažil sebevíc, bylo mi to na nic.
Zanechal jsem vzpomínání a vypl vodu. Vylezl jsem ze sprchy na mokré dlaždičky. Škoda že si nemůžu zlomit vaz tím, že bych po těch kachličkách "náhodou" uklouznul a spadl na vanu. Tím bych si ho možná zlomil. Tyhle myšlenky na mě přišly skoro vždy. Už jsem se ale pomalu učil si je nepřipouštět. Sice ne nijak excelentně, ale šlo to. Hlavně že kdybych se rozhodl, nestihl bych udělat ani bé a Alice by mě seřvala. Hlavně proto, že prý, co jsem si nadrobil, sám si sním. Svým způsobem měla pravdu. Já jsem ji tam nechal.
Obmotal jsem si kolem pasu ručník a vylezl zpět do svého pokoje. Na pohovce jsem měl připravené oblečení od Alice. Je od ní milé, že i když mě už nemá moc v lásce, stále mi připravuje oblečení. Pochyboval jsem ale, že kdybych vyšel v tom, co bych si vybral já, že by mě nechala jít. Takovou hambu by si nenechala líbit.
Oblékl jsem se do připraveného oblečení. To jest černé džíny a černá košile. Poslední dobou chodím jen v černé. Vyhovuje mi to.
Mihl jsem se svou přirozenou rychlostí do obývaku. Esme, má adoptivní matka se na mě mateřsky usmála. Myslela na to, abych se měl dobře, abych už nemyslel na-. Esme zatřásla hlavou a omluvně se na mě podívala. Usmál jsem se na ní stylem jako že to nevadí. Přikývla, ale stejně si pořád nadávala za to, jak na ni mohla myslet.
"To je dobré," špitl jsem. Nenechala si to vymluvit, ale postupně začínala přemýšlet nad tím, jak by mohla vylepšit nějaký dům pro novou rodinu, která se sem přistěhovala. Trochu ji, stejně jako mě teď překvapilo, že se sem vůbec někdo přestěhoval. Do takového zapadákova, do kterého jsem si slíbil, že už nikdy nevkročím. Neznatelně jsem pokýval hlavou.
"Nasedat!" rozkázal můj bratr Emmett a pak už jsem slyšel jen prásknutí dveří od auta a pak zapředení. Zpozorněl jsem. Tenhle zvuk jsem znal až moc dobře. A vůbec se mi to nelíbilo. To bylo předení mého Volvíka! Začal ve mně bublat vztek a já se za ním vyřitil. Celý rozesmátý se na mě díval a seděl na místě řidiče. Na mém místě!
"Ven!" rozkázal jsem nepřístupně. Jeho myšlenky se mi vysmívaly. Prý už se mnou není sranda. Asi jsem ho trochu vyděsil svým nasupeným výrazem a levou rukou napřaženou kamsi do dálky, jen ne na mé autíčko. Nasadil uražený vyraz a přesunul se dozadu. Oddechl jsem si. Alespoň že tak.
Nasedl jsem na své místo.
Nespokojeně jsem zamlaskal. Emmett mi mé sedadlo úplně přeházel. Naklonil jsem se pod nej a trochu si ho zvýšil. Na boku jsem to pak trochu přitáhl blíž k volantu. Spokojeně jsem se usmál. To je ono.
Do auta si začali sedat i ostatní členové rodiny. Na místo spolujezdce se posadila Rosalie. Dozadu k Emmovi se posadil Jasper a Alice. Vyjel jsem. Plyn jsem začínal sešlapovat víc a víc, skoro až k zemi. Musel jsem ale brát ohled na svého Volvíka. Přeci jen tu bylo trochu více zatáček, a já nechtěl, aby šlo do šrotu. I přesto, že jsem se hnal silnicemi Forks rychlostí 180 km/h, viděl jsem okolí do nejmenších podrobností. Byl to požitek. I když bych tohle auto přeběhl jako nic, bylo to příjemné. Měl jsem i otevřené okénko, což mi ještě víc cuchalo mé už tak rozcuchané vlasy. Nikdo nemluvil a nikomu to nevadilo.
Zaparkoval jsem před školou, mě už tak dobře známou. Moc se nezměnila. Byla jen nově nabarvená. Tou samou barvou, ale už nepůsobila tak vybledle jako před těmi sto lety.
Zatřásl jsem hlavou a vypnul motor. Pak jsem ze svého broučka vylezl a potom, co vylezli i ostatní, jsem ho zamkl. Nasadil jsem arogantní úsměv, který jsem se za to století perfektně naučil. Rodina se mi vzdálila, jako bych byl puma, která má v krvi hektolitr alkoholu a vydali se na své hodiny.
Na mě se hned pověsila Jennifer. Tak strašně se podobala Jessice! Stejně namyšlená a stejně sebestředná. Mně to bylo jedno. Byla to ženská a to mi zatím stačilo.
Vydali jsme se spolu na hodinu. Nedělalo mi radost bých v její společnosti. Měla strašně oplzlé myšlenky. Ale přežíval jsem.
"Zajdem dneska někam?" zepředla a podívala se na mě. V očích jí tančily jiskřičky tužby.
Přikývl jsem. Těšil jsem se. I když jí Bůh nedal do vínku mozek, měla dokonalé tělo. Občas mi ji bylo líto.
Ruku v ruce jsme překročili práh budovy školy. Rozloučila se se mnou a šla na svou hodinu - Angličtiny. Já se vydal na Biologii. Sedl jsem si na své obvyklé místo u okna a sám. Nevadilo mi to. Naopak, byl jsem rád.
Zazvonilo.
Pár minut poté vkročil do třídy učitel. S někým v patách. Já jsem ztuhl, přestal dýchat. Byla to ona. Nechápal jsem, co tu dělá a jaktože žije, ale byla ještě krásnější než v mých vzpomínkách. S lehkým úsměvem pozorovala třídu. Nozdry se jí zachvěly, jakoby nasávala vzduch a já spatřil, že taktéž přestala dýchat. Její oči se pomalu přesouvaly na mě. A já spatřil tu krásnou čokoládovou barvu, o které jsem snil každičký den, po svém odchodu. Cítil jsem neskutečnou euforii. Dokud mi nedošlo, že se na mě nedívá tak láskyplně jako kdysi. Spíš... naštvaně, vztekle a nenávistně. Trcohu mě to vylekalo, takže jsem cukl a zabodl pohled jinam. Ani jsem si nevšiml, že ji učitel dopředstavil. Pomalu jsem se na ní znova podíval. Měla si vybrat místo k sezení. Na malou setinu vteřiny, jsem si uvědomil, že se zamyšleně mračí. Pak se její čelo vyjasnilo, jako kdyby tam nikdy nic nebylo.
Rozhlížela se po třídě. Jedno volné místo bylo vedle mě. A další o jednu lavici napravo vzadu. Seděl tam podle mě největší blb na světě. Jmenoval se Jack a právě k němu se vydala.
Svůdně se na ni usmál, ona však nedala najevo, že by si toho všimla. Já jsem však měl chuť omlátit mu ten jeho ksicht o lavici.
Téměř neslyšně jsem zavrčel. Bella po mně střelila nic neříkajícím pohledem, který pak stočila na učitele.
Nepochopil jsem to. Proč nešla za mnou? Najednou jsem se zarazil. Její srdce. Bilo. Jakto? Měla být mrtvá, mít potomky a ležet šťastně v hrobě vedle svého muže. Čmuchat filaky ze zdola, či jak se to říká. Uznávám, tohle bylo trochu morbidní. Ale je to pravda. Nemohl však jsem popřít štěstí, které se ve mně zrodilo, když jsem ji uviděl. Pak stačil jediný pohled, a veškerá radost byla tatam.
Zamyslel jsem se nad tím, co je zač.
Upír být nemohla. Neměla zlaté a ni červené oči a bilo jí srdce.
Nevnímal jsem hodinu. Celou dobu jsem byl hluboce zadumán nad tím, co je Bells zač, jaktože tu je a co ke mně cítí. Její bariéra byla stále neporušitelná. Stále mě to frustrovalo. Tak strašně mě štvalo, že si nedokážu přečíst její reakci na mě.
"Miláčku co se děje?" zeptala se Jenn, když jsem stále duchem nepřítomen vylezl z učebny. Zavrtěl jsem hlavou na náznak toho, že nic. Zamračeně si mě přeměřila, a pak začala nadšeně drbat nově příchozí. Jmenovali se prý Brownovi. Ani jsem nevnímal, co říkala, takže stačilo přikyvovat, čas od času říct něco jako "Vážně?" a "No ne!" a bylo to.
Zbytek dne jsem Bells už neviděl. Dralo mi to mé mrtvé srdce mnohem víc, než kdy dřív. Teď jsem už totiž věděl, že stále žije.
Jaké zklamání mě čekalo, když jsem s rukou kolem Jenniferinýho pasu nakráčel do jídelny a Bella seděla s nějakými kluky a holkou, se kterými se očividně dobře bavila. Pohltila mě vlna žárlivosti. Ještě víc jsem stiskl Jennin pas. Ona se v duchu tetelila blahem. Všiml jsem si, že ani té skupnice nemohu číst myšlenky. Že by se Bellin dar rozvinul? Její nozdry se znovu zachvěly a ona se na mě podívala. Sklouzla pohledem k Jenn, po tváři se ji mihlo znechucení, pak se znovu podívala na mě a nakonec stočila pohled na nějakého tmavovlasého kluka, který se dožadoval její pozornosti. I když jsem byl upír, neslyšel jsem o čem se baví. Hlavně kvůli tomu, že v jídelně byl hrozný hluk a oni nejspíš mluvili velice tiše.
Rozešel jsem se k našemu stolu. K mým sourozencům. Cítil jsem, že se Jenn snaží zastavit. V myšlenkách mi nadávala, že jsem snad z kamene a že tam jít nechce. Prý se na ni pořád divně a znechuceně dívají.
Vyhověl jsem ji. Přeci jen by jí asi bylo divné, kdyby se mnou ani nehnula.
"Promiň, musím něco vyřídit," zamumlal jsem a políbil ji na čelo. Pohledem jsem střelil k Belle. Nevšímala si toho a dál se zapáleně bavila s klukama a tou dívkou. Popuzeně jsem se odtáhl a vykročil ke své rodině, která se na Bellu dívala jak na zjevení. Jejich myšlenky byly zmatené, stejně jako ty mé.

Bella:

Seděla jsem u stolu se svými nevlastními bratry a sestrou.
"Víte, že tu jsou upíři?" zeptal se Caleb. Protočila jsem oči, i když trochu nervózně.
"Jo. S jedním jsem měla hodinu," prozradila jsem a podrbala se za krkem. Beth ke mně střelila pohledem. Byla mimořádně všímavá, což mi lezlo na nervy. Jakmile bylo někomu špatně či se cítil nesvý a tak, okamžitě to zjistila a snažila se zjistit, proč je takový jaký je.
"Fakt? Já taky. S tím hromotlukem," vybafl Rick rozjařeně. Poprvé za jeho existenci potkal upíra. Měl štěstí, že zrovna vegeteriány.
"Ale mají nějaký divný oči. Měl jsem vzato, že je mají krvavě rudý," poznamenal zamračeně Chris, s očima zabodnutýma na Culleny.
"Ehm, to jsou vegeteriáni. Živí se zvířecí krví," řekla jsem opatrně. Upoutalo to jeho pozornost. Vlastně všech a zadívali se na mě.
"Jak to víš?" zeptal se popuzeně Chris. Neměl rád, když někdo věděl víc než on. Byl zvyklý, že je takový vševěd rodiny.
"Když jsem byla člověk, jednou jsem je potkala." Polkla jsem. "Jsou to ti samí," dodala jsem a opatrně přejela po všech tváčich. O tom, že jsem s jedním měla vztah jsem pomlčela. Nemusejí vědět všechno.
"Aha. Takže rozhodně nemůžeme předstírat, že jsme lidmi," řekl zamračeně Chris.
"A kdys nám to chětal říct?" vyštěkl Rick, nevšímaje si Chrisovi poznámky.
"Nemusíš vědět všechno," odsekla jsem. Ještě chvíli se na mě mračil, pak se jeho čelo vyjasnilo. Nikdy jsme se nehádali. A pokud jo, vždy jsme se rychle usmířili. Milovala jsem je. Všechny. Beth, Caleba, Nathana, Chrise, Ricka a rodiče.
Nasála jsem zhluboka vzduch a ucítila mně tolik známou vůni. Sladkou, upíří s příchutí cukrové vaty a mentolu. Podívala jsem se na něj. Na Edwarda. Na osobu, která mi zlomila srdce na milion malých kousíčků. Pak se ukázali oni. Brownovi. Mé srdce slepili a dali dohromady. Ještě před tím mě přeměnili. Dali mi šanci na nový život, za což jsem jim byla strašně vděčná. A teď potkám je. Zase. Po tak dlouhé době. Mé neexistující srdce znovu zabolelo. Odmítala jsem ho však poslouchat. Rozbil mi srdce. Musí trpět! Neodovlím mu, aby mě zase odkopnul jako nějakou hračku, která ho už omrzela!
Podívala jsem se na osobu, kterou držel za pas. Stal se z něho sukničkář, pomyslela jssem si s úšklebkem a znechucením zároveň. Náš oční kontakt s Edwardem vydžel pět vteřin. Pak jsem se otočila zpět na Chrise, který se dožadoval odpovědí co se Cullenů týče.
"A jak se jmenují?" zeptal se. Zadívala jsem se na Culleny. Dívali se na mě, jako by viděli zombie. Teoreticky je to celkem možné. Už dávno nemám na to tomhle světě co dělat. A přesto osud rozhodl jinak!
"Ten hromotluk, s černými vlasy, to je Emmett, ten dlouhovlasý blonďák je Jasper, ta blonďatá bohyně je Rosalie, a ta elfka je Alice. Alice vidí budoucnost, a Edward, ten bronzovlasý, čte myšlenky. Ovšem, teď když jsem přes vás přetáhla štít, neslyší ani ň!" prohlásila jsem.
Koutkem oka jsem zahlédla, že Edward dal té náně pusu na čelo. To dřív dělával mně!
Neotočila jsem se na ně. Věděla jsem totiž, že se na mě podívá, aby viděl mou reakci. A přesně to udělal. I přesto jsem však začala žárlit. Zděšeně jsem to zastavila ještě v zárodku. Zadupala jsem ten pocit hluboko do mě.
"Bells? Proč na nás tak divně čumí?" zeptal se nervózně Rick a ošil se.
"Oni se dívají na Bellu," upozornila ho Beth.
"Proč?" zeptal se tentokrát Nathan.
"Představ si, že někoho potkáš ve škole, jako člověk. Po století ho spatříš znovu, a zjistíš že taky není úplně člověk. Co bys dělal?" zeptal se ho moudře Chris. Ten chytřejší.
"No, rozhodně bych tak blbě nezíral, ale rovnou si to s ním vyříkat. Abych zjistil, co je zač," odpověděl nadřazeně Nate. Nejspíš si myslel, jak na to vyzrál. Zachichotala jsem se.
"Tak za nimi jdi ne?" optal se ho znova Chris. Nate se na něj vyjukaně podíval a obočí mu vylétlo vzhůru. Divila jsem se, že se neutrhlo a neletí až na Měsíc.
"To jako fakt? Vždyť je ani neznám! Ať to udělá Izzie!" bránil se hned Nate a já tiše zavrčela. Neměla jsem ráda tuhle zkráceninu, ale asi bych si měla zvykat. Začínali mi takhle říkat čím dál, tím častěji. Všechny pohledy se znovu stočily ke mně. To jako fakt?
"Eh, myslím, že to nebude dobrý nápad. Nerozešli jsme se zrovna v dobrém," namítla jsem roztřeseně. Neměla jsem chuť za nimi jít, po tom, co mi udělali. Jak mi Alice neopdovídala na maily, které jsem jí pár dní po mě přeměně posílala, dokud jsem se na to nevykašlala, protože mi došlo, že už mi nikdy neodpoví. Bylo v nich tolik bolesti, ale žádná zmínka o tom, kdo jsem. Ona se ale neobtěžovala odepsat. Celá Cullenovic rodinka si odjela, mě tu nechala samotnou, opuštěnou, s obrovskou bolestí v srdci. Takže abych za nimi šla? Ani nápad!!!
"Tak za nimi půjdu já," ozval se Caleb a odhodlaně vstal. Chytla jsem ho za ruku a stáhla zpátky na židli, překvapená svou náhlou silou. Zmateně se na mě podíval a já střelila pohledem ke Cullenovým. Něco si mezi sebou šeptali a pokukovali po nás. I Ed. Otočila jsem se znovu na Cala.
"To není dobrý nápad," řekla jsem. Opravdu ne. Znamenalo by to, že bych musela jít s ním a tím pádem si pokecat s nimi! Vím, že to ode mě asi bylo sobecké, ale já z toho neměla dobrý pocit.
"Ale musíme se dohodnout na spoustu věcí, když už vědí že nejsme lidmi. Na teritoriu. Na stravě. I Charles a Kate se s nimi určitě rádi setkají. Caleb má pravdu. Měli bychom si to s nimi vyříkat," přidal se do rozhovoru Chris opět moudře. Ty jeho moudra mě opravdu štvala. Přidal se i Rick, Beth a Nate.
Rezignovala jsem.
"Fajn. Ale až po škole," řekla jsem. S tím neměli problém.
Vydali jsme se na hodinu. Já na Angličtinu. Měla jsem ji spolu s Natem.
***
V učebně už byl ruch. Zahlédla jsem i černé roztřepené pačesy. Zaskučela jsem. Alice ne!
Sedla jsem si na své místo, a Nate vedle mě. Minutu na to zazvonilo. Došlo mi, že jsme se na obědě celkem zdrželi.
"Bells," zašeptal někdo. Ohlédla jsem se. Všimla jsem si upřeného pohledu Alice. Měla vykulené oči. Uvědomila jsem si svou chybu. Řekla mé jméno příliš potichu. Normální člověk by nic neslyšel. Ale vzchopila jsem se. Tak ať to ví! Co je mi po tom! Stejnak to budou po škole vědět, tak co! Nálada mi zase klesla o něco míň, když jsem si uvědomila, že se s nimi budu muset vybavovat. Otočila jsem se zpátky na učitele a dělala si pilně poznámky, snažíc se nevěnovat pozornost šímrání na zátylku, jasně vypovídajícím o něčím upřeném pohledu. A já přesně věděla, kdo to je.
***
Po hodině jsme šli k našemu autu. K mé milované Audině. Nasedli jsme. Všichni kromě Chrise, který to šel s Cullenovými domluvit. Vrátil se s nicneříkajícím výrazem ve tváři a nacpal se mezi Ricka, Natea a Caleba dozadu.
"Tak co?" zeptal se netrpělivě Rick. No jo, pro každou špatnost.
"Přijedou k nám. Nadiktoval jsem jim naši adresu," odpověděl. Zaúpěla jsem. Doufám, že za mnou Edward v noci nepoleze, jako to dělával dřív.
Mého zaúpění si nikdo nevšímal a dál diskutovali, jak to řeknou našim. No, taky jsem na to byla zvědavá. Máma je ale strašně hodná, takže to dovolí. A když s něčím souhlasí mamka, tak i táta.
Povzdychla jsem si.
To bude má nejhorší noční můra.
Tak snad se líbilo. :D Brzy bude další díl.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama