Ach ta Bella... - 5. kapitola

26. února 2013 v 18:26 | Scriptie*13* |  Ach ta Bella
LOL. xD Někteří lidi jsou strašně netrpěliví. Já jsem však strašně měkká, a tak jsem šíleně poddajná. Šte mě to. Ale tohle dělám celkem ráda, takže tu je.
P.S. Další kapitola bude za trochu delší dobu, protože ji nemám napsanou.

"Země volá Bellu," zamával mi Emmett před nosem svou pravačkou. Zamrkala jsem a zmateně se na něj zadívala.Tázavě jsem zvedla obočí. Emm měl v obličeji vepsané pobavení nade mnou, ale v jeho očích se mihlo cosi jako starost. Starost o mě.
"Už zvonilo," poznamenal. Rozhlédla jsem se. Učitel byl fuč, spolužáci si skládali věci do tašek. Při tom si mezi sebou zapáleně povídali. Neuniklo mi pár hozených oček po mně. Obrazně řečeno, samozřejmě.
Kývla jsem hlavou a vstala. Taky jsem si začala uklízet.
"Není ti nic?" zeptal se brácha a starostlivě si mě prohlížel. Zakroutila jsem hlavou a nasadila falešný úsměv. Váhavě mi ho oplatil. Stejně si mě ještě jednou přeměřil svým pátravým pohledem.

Vyšli jsme ze třídy. Rose se mu vrhla do náruče. On ji objal. Odvrátila jsem pohled abych se na to nemusela dívat a rozhodla se přivítat se s mým kamarádem podlahou. Tady měl docela jiný vzory. Vypadalo to jako by někdo semlel několik druhů kamenů, pak jsem vybrousil a naskládal sem.
Zapomněla jsem na Jaspera, a vycítila jeho pohled na mém obličeji. Zaslechla jsem, jak se ke mně blíží váhavými kroky.
"Copak?" zeptal se. Zvedla jsem k němu zrak. Jeho obličej byl skřivený mým smutkem. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že se o tom nechci bavit. On to ale nenechal jen tak, takže na mě začala působit jeho moc. Namíchal mi uvolnění a radost. Naštěstí ne sdílnost. Na to mě až moc dobře znal.
Ač nedobrovolně, začala jsem se podle toho chovat. Tělo se mi trochu uvolnilo a na tváři se mi rozlil lehký úsměv. Jindy bych mu to pořádně vytmavila, ale zrovna teď mi to vůbec nevadilo.

"Jdeme teda k nám?" vypískla Al. Podívala jsem se na ni. Nemusela jsem moc dlouho hledat. Byla hned vedle Jazze a v očích jí jiskřilo. Jasper hned přikývl, Emmett zahřměl že ano. Takže se čekalo pouze na můj souhlas. Přikývla jsem. Co bych pro blaho svých sourozenců neudělala?
"Ale půjdem na nákupy! Ty, ty a já! Dámská jízda!" zavýskla znovu. Všimla jsem si, že Edward zkřivil tvář a se soucitem se na mě zadíval. On by se ale takhle netvářil jen tak. Opatrně jsem se znovu podívala na Al.
"A nemůžete se obejít beze mě? Já musím doma ještě uklidit, uvařit a udělat si úkoly..." začala jsem vyjmenovávat všechny domácí práce, které mě napadly. Nebyla jsem na nákupy, a když Ed začal vyjadřovat soustrast, hned mi došlo, že to nebudou nákupy jen tak.
Alice se v očích zablesklo. Byl to záblesk hněvu. Nedobrovolně jsem se otřásla.
Odmítavě zakroutila hlavou. Zaslechla jsem tichý Jazzův a Emmův chechot. Vzdmula se ve mně vlna vzteku. Naprosto nečekaně.
"Ale proč nejde ani Emm, Jazz?" optala jsem se naoko ublíženě. Alice se na ně podívala, sjela je kritickým pohledem, jako by říkala: to oblečení je hrůza!
"Máš pravdu. I vy potřebujete nové oblečení. A aby to Edwardovi nebylo líto, pojede i on!" rozzářila se znovu jako sluníčko. Podívala jsem se na bratry. Dívali se na mě naštvaně, vyčítavě. Věnovala jsem jim vypláznutý jazyk. Edward vypadal vyděšeně. Aniž bych věděla proč, zkusila jsem ho zachránit.
"Ale někdo mi musí udělat úkoly! Ed je chytrý, tak ať mi je udělá on!" řekla jsem pohotově.
"Ne! Máš v sobě přece část ty-víš-čeho, takže až se vrátíme, uděláš tu svou rychlostí. Nebo to udělá Edward. Ten je celý ty-víš-co!" řekla Alice nekompromisně a dupla si nožkou. Nejdřív jsem nechápala, proč místo ty-víš-čeho neřekne prostě upír. Jako by to mělo přinést smůlu. Jenže pak jsem si uvědomila, že nejsme na chodbš sami.
Ze mě, Eda, Emma i Jazze vyšel smutný povzdech. Rosalie zavýskla.
"Takže hned jo? Zavolejte otčímovi, zatímco pojedeme!" zavelela Alice a vydala se k autu, Jaspera tahajíc za ruku. Rosalie a Emmett za nimi. Já a Edward jsme se loudali pomalu taktéž.
"Uděláš mi ale ty úkoly, jo?" ujišťovala jsem se. Obočí mu zmateně vylétlo vzhůru.
"Tos myslela vážně? Nechtěla si mě zachránit?" zeptal se. Ovžemže ano! Ale pak by sis myslel... něco.
"Jistěže ne. Myslela jsem to vážně. Opravdu potřebuji ty úkoly udělat," odpověděla jsem. O tom, že bych to zvládla levou zadní jsem pomlčela.
Zkomavě se na mě zadíval, ale pak přikývl. Všimla jsem si ale, že mu po tváři přeběhl smutek.
Hm. Tak to bych měla z krku. To jsem to teda zachránila. Místo abych se z toho vyrkoutila, přibrala jsem k tomu ještě Emmetta, Jazze a Edwarda. Jseš borec, Bello.
"Takže... Teď jedeme k vám?" zeptala jsem se opatrně, když jsem nastoupila do auta.
"Jasně! Volej!"
"Proč bych to měla dělat, když stejně víš, co řekne?" zeptala jsem se mrzutě. Skrz zpětné zrcátko jsem si všimla, že se lehce zamračila.
"To mi trochu dělá starosti. Nic, co se týče tebe nevidím. Jestli je to tím štítem, či protože jsi poloupír... Nevím. Ale zkus to," pobídla mě.
Neochotně jsem si sáhla do kapsy a vytáhla svůj milovaný mobil. Nerozbitná Nokia. Přesně to, co potřebuji, kdy se ve mně hemží vztek. Teď to sice bylo poraženectví, ale jsem šíleně náladová.
Zmáčka jsem rychlou volbu a vytočila tatíka. Zvedl to po druhém zazvonění.
"Co se děje? Kdo umřel? Kde jsi?" vybafl hned.
"Chtěla jsem se zeptat, jestli můžu s Alice na nákupy, nikdo neumřel, a jsem u Cullenových v autě," odříkala jsem poslušně všechny otázky. Ignorance je přece špatná věc!
"Prosím, řekni ne, řekni ne, prosím," mumlala jsem tiše do telefonu. Zaslechla jsem tichý smích Edwarda, který seděl vedle mě, tudiž měl větši šanci na to, aby mě uslyšel. Jasper seděl na místě spolujezdce a zbytek jel s našim autem.
"Ale jasně že můžeš. Nejsi už dospělá?" Ha ha. Moc vtipný. Teď používá moje slova proti mně. No je tohle to fair play? Moc dobře jsem věděla, že to moje mumlání slyšel.
"A kde je tvoje malá holčička?"
"Myslel jsem, že už jsi dospělá."
"A nemám mít náhodou zaracha?" rozhodla jsem se pro jinou taktiku.
Ticho.
Ha! A mám tě!
"Jsi už velká. Nemám právo ti co zakazovat."
Aha. Tak nic no. Ale tohle si budu muset nahrát. Příště zase vyrukuje s tím, že jsem "jeho malá holčička," takže z toho budu mít houby.
"Najednou," neodpustila jsem si ironickou poznámku.
"V kolik se vrátíš?" Dělal, že mě vůbec neslyšel.
"Nevím. Asi zítra. Nejspíš u nich budu přespávat. Jsem už přece dospělá," použila jsem jeho větu a na slovo dospělá dala velký důraz. Doufala jsem že mi to Al a ostatní dovolí. Vyhledala jsem jí pohledem. Nadšeně přikyvovala. Uf.
"T-tak dobře. Ale buď opatrná," skončil to, a nestihla jsem říct ani bů, a místo šumu se z telefonu ozývalo táhlé pípaní. On mi to položil!
"Takže můžeš?" zeptala se zcela zbytečně Alice.
"Mhm," zamumlala jsem.
"To mělo být ano?"
"Mhm," zopakovala jsem.
"Jupí. Užijeme si to, věř mi. Bude se ti to líbit. Musíme ti ale ještě koupit postel, pokud nechceš spát na zemi nebo na pohovce. Taky ti koupíme skříň, abys měla kam dávat to oblečení, které koupíme. A mám takový pocit, že u nás budeš hodně často, takže ti něco zařídíme i tam..." a mlela a mlela a nebyla k zastavení. Celkem škoda, že upír nemusí dýchat, protože teď by se hodilo, kdyby si udělala menší přestávky na vydýchání.
Jakmile zastavila před jejich vilou, vystřelila jsem z auta jako raketa. Normálně bych se pozastavila nad tou krásnou stavbou, která byla hodně prosklená, světlá a velká. Větší, než ta naše. Jenže teď mi šlo o ušní bubínky a mozek, jelikož jeho harddisk byl trochu přetížen Alicýnimi větami. Musela jsem mu dát chvíli ticha, jinak by se mohl seknout a vypnout se. Nebo explodovat.
Nechtěla jsem však být nevychovaná, takže jsem se zastavila u dveří a nachvíli se opřela o futra. Nestihla jsem se ani pořádně vydýchat, když se otevřely dveře, a v nich stála Esme. Mile se usmívala a pozvala mě dál. S díky jsem prošla a zmrzla jsem.
Bylo to tu nádherné. Obývací pokoj byl jedním slovem úžasný. A obří. Skvěle sladěný do krémových barev, místy se vyskytovala i černá. Byl tam hnědý dřevěný nábytek, což tomu dodávalo modernosti.
Kuchyň byla taktéž prostorná a sladěna do světlých barev. Dřevěná kuchyňská linka, bílá lednice, černý sporák a trouba, stěny namalované na bílo. Byly tam i různé poličky a skříňky, šuplíky a buhvíco ještě. Byl tam stůl, vyřezávaný z nějakého tmavého dřeva. Nevím proč, ale všechno tu na mě působilo trochu smutně. Náš domeček byl oproti tomu hotový mišmaš barev bez hlavy a paty, jelikož jediná ženská v rodině jsem byla já a ještě ke všemu bez vkusu. Tohle byl pravý opak našeho bydlení.
"Líbí se ti tady?" vyrušila mě z rozjímání Esme.
"Je to tu nádherné," hlesla jsem.
"Že jo?" objevil se vedle mě ten skřet, který se na mě rozzářeně usmíval.
"Pojď se mnou, půjčím ti nějaké oblečení," řekl, a táhl mě za sebou po schodech nahoru. I tady nahoře to bylo moc pěkné. Škoda, že jsem se nemohla porozhlédnout, protože onen skřet samozvaný Alice se nikde nezastavoval. Až před jedněmi dveřmi, které otevřela a mně se naskytl pohled na fialový pokoj. Měla to tu pěkné. A hlavně velké. Trochu mě ale zmátlo, že jsem tu neviděla žádnou šatní skříň. Jen dvoje dveře. Že by tu měla dvě koupelny?
Pustila mě a zamířila k jedněm dveřím. Otevřela je a zmizela v nich. To se tam šla jako koupat, nebo co?
Po pěti vteřinách se vrátila, v ruce menší komínek oblečení a v druhé ruce boty. Na podpatku. Bože! Co jsem komu udělala?
"Tu máš. Oblíkni si to," řekla a strčila mi to do ruky. S kyselým obličejem jsem se chtěla vydat do dveří, ve kterých byla před tím, protože jsem si pořád myslela, že je to koupelna.
"Tobě se to nelíbí?" zeptala se smutně.
"Jo, líbí. Ale chci se jít překvléknout," odpověděla jsem zmateně a s tím oblečením jsem vlastně nelhala. Hezké, modré tričko, na mě možná až moc upnuté, ale dalo se to přežít. K tomu nejspíš značkové rifle. Černé. Trochu mě překvapilo, že mě nenutí jít v sukni. Ne že bych chtěla.
"Ale koupelna je na druhé straně."
"A co se teda tam?" kývla jsem k oněm záhadným dveřím.
"Můj šatník."
"Tvůj šatník?" zopakovala jsem užasle. Ona má speciální místnost na oblečení? Ale vždyť tohle není normální! Tak abychom si to shrnuli: je ukecaná, módolička a je pořád strašně veselá. Ona snad není ani upír.
"Ehm... Zkusíš si to ještě dneska?" vytrhla mě z přemýšlení Alice.
"Jo, jasně," přikývla jsem roztržitě a zmizela v druhých dveřích, za kterými tvrdila Alice, že je koupelna.
Koupelna byla obrovská. Byla v příjemných levandulových barvách a nábytek byl bílý. Byly tu i nějaké dekorace. Jako třeba nějaký obraz a květina. Zdravá, a zelená.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 detimesice detimesice | Web | 26. února 2013 v 19:56 | Reagovat

Jupi!!:-) script pospes !!!!

2 Ewiline Ewiline | Web | 27. února 2013 v 18:35 | Reagovat

Skřet... :D brzy další!!! jinak budu kousat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama