Ach ta Bella... - 4. kapitola

25. února 2013 v 20:15 | Scriptie*13* |  Ach ta Bella
No... vydala jsem kapitoly minimálně na týden dopředu. >:( Ale co bych pro vás neudělala, že holky? :D
Kdyžtak mi říkejte Scrip, nebo prostě Nikol. xPP

Probudil mě ohavný zvuk budíku. Rozespale jsem po slepu nahmatala tu odpornou věc, a vypla ji, i když bych přísahala, že jsem budík nenastavovala. Přehodila jsem nohy přes pelest a zamžourala před sebe. Na malém křesílku vesle postele seděl smutný Emmett s kýblem vody u nohou. Sklesle se na mě zadíval. Málem jsem se k němu vrhla, abych ho přišla utišit, jelikož jsem i přes to vše měkké srdce.
"Proč ses probudila? Proč sis nastavovaka budík? Proč jsi nespala dál? Já se tak těšil, až tě zase budu moct polejt ledovou vodou!" zabědoval nešťastně Emm a složil si hlavu do dlaní. Já zalapala po dechu a nadmíru uraženě jsem si to nakráčela do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře. Vlasy jsem si na temeni sepla, abych je neměla morký a svlékla se. Zalezla jsem si pod horkou sprchu, abych nastartovala srdce a aby se mi krev v žílách rozproudila. Nalila jsem si do dlaní trochu sprchového gelu a začala se mydlit. Bylo to příjemné. Krásně se člo... dýchající bytost odreaguje. Smyla jsem mydlinky teplou vodou a ještě chvíli si nechala laskat pokožku dopadajícími kapkami.
Když jsem usoudila, že jsem hotová, vylezla jsem a pomalu, abych neuklouzla a nerozbila si hlavu jsem přešla na koberec. Pak jsem si vzala ručník a osušila se. Rozpustila jsem vlasy a ty si pak rozčesala. Zabalila jsem se do županu a vylezla na chodbu a přeběhla ji do svého pokoje. Emmett tam už naštěstí nebyl a já se mohla v klídku převléknout. Vzala jsem si rifle, tričko, tentokrát od Niku a na to opět hodila mikinu. Nebyla jsem moc originální, ale líbilo se mi to a já na to byla zvyklá.
Seběhla jsem po schodech dolů a zvědavě se podívala do kuchyně. Na stole žádná snídaně. Popudilo mě to, ale neřešila jsem to. Skočila jsem si pro jablko, jelikož jsme neměli moc času, díky mému skoro půlhodinovému odreagovávání. Zakousla jsem se do něj a vešla do pokoje, kde byly dveře. Jazz tam netrpělivě stepoval, a Emm, ostatně, jako vždy, do Jaspera hustil nějaké pitomosti. Nevypadalo to ale, že si ho všímá. Jen co jsem vešla, Jazzovi oči se rozsvítily a on přestal přešlapovat. Pak se ale zamračil.
"Co ti tak dlouho trvalo? Sprcha?" obořil se na mě. Protočila jsem oči. Zase ta jeho vojenská povaha. Nemá rád pozdní příchody. A co teprve nepřesnost?! No jéje! To je hrůza!
"Jo," odsekla jsem. To ten den tedy pěkně začíná..
"Tak už pojeďte, vy bručouni!" ozval se veselý hlas Emmetta a vzal mě kolem ramen. Setřásla jsem ji, se slovy, že si musím dojíst jablko. Se smíchem obrátil oči v sloup. Ale vydali jsme se k autu. Tentokrát k Jazzovýmu Lamborgini. Jasper ho s láskou a podivnou nežností v očích pohladil po černé kapotě a odemkl ho. Poručil nám, abychom si sedli, a při tom tam nenadělali svinčík. Měla jsem chuť mu to tady pocákat jablečnou šťávou, ale rozhodla jsem se být hodná holka a neudělala jsem mu to. Znovu jsem se dívala z okna na zamračenou krajinu, ve které se objevovala zelená více než bylo zdrávo. Musím přiznat, že zelenou jsem měla ráda, ale díky tomuhle místu se mi vždycky zhnusí. Otřásla jsem se. Jazz se na mě ve zpětném zrcádku podíval, a když jsem pocítila dloubnutí z vně štítu, a on se zamračil, došlo mi, že ze včerejška jsem ho zapomněla zaštít. Omluvně jsem se usmála a natáhla štít i na něj. Jen co jsem to udělala, pocítila jsem vnitřní mír, klid a dobro. Snad poprvé jsem byla ráda, že má Jasper takovou schopnost.

Před školou jsme vystoupili a znovu tam bylo šedé Volvo. Na stejném místě jako včera. Kluci se na mě už tolik nelepili, asi pochopili -konečně- že mi od Cullenů žádné nebezpečí nehrozí.
Dnes jsem měla první hodinu Občanku. S Alicí. Jo, to přežiju. To ujde. Rozloučila jsem se s kluky.
"A pusa nebude?" zeptal se Emmett uraženě. Vyplázla jsem na něj jazyk.
"Jistě že ne!" odpověděla jsem pohoršeně, a odhodila si vlasy dozadu. Emmík uraženě našpulil rty. Asi čekal, že "neodolám". Smůla chlapče.
"Tak se zatím mějte!" rozloučila jsem se vesele a poskakovala si až do učebny.
"Dneska nějaká veselá, ne Beth?" ozvala se Alice a mé vymyšlené jméno zdůraznila. Nevšímala jsem si toho.
"Jo jo. Když tě někdo neprobudí ledovou sprchou a to do slova, hned je svět o něco lepší," pokývala jsem hlavou a usadila se do lavice vedle Al. Zahihňala se.
"Emmett tě probudil ledovou vodou?" ujišťovala se. Přikývla jsem.
"Co je na tom k smíchu?" optala jsem se zmateně. Něco je na tom k smíchu? Řekněte mi to taky! Taky se chci zasmát!
"Nic," odpověděla. Zvedla jsem obočí, ale nechala jsem to být. Zazvonilo.
"Nechtěla bys o víkendu k nám?" zeptala se vesele Alice. Tentokrát jsem obočí zmateně stáhla. Chtěla jsem povědět že půjdu, ale pak jsem si vzpomněla, že budou chtít i bratři, aby mě, údajně, chránili. Tak půjdu s nimi, no a? No a to. Holkám to bude vadit. Ale co když ne?
"Možná,"odpověděla jsem vyhýbavě. Nerada slibuji věci, které nemůžu splnit. Přesně v ten okamžik si to učitel nakráčel do třídy, se svým kafíčkem v ruce. Když o tom tak přemýšlím, taky bych si asi jedno dala...
○○○
Učení jsem přežila jakž-takž. Nejlepší vůbec bylo, že jsem neměla žádnou hodinu s Edem. To by má nálada byla na bodu mrazu. Alice do mě pořád hrotila nejnovější módní kolekce, a já se v tom začínala ztácet. Vůbec jsem nechápala o co tam jde. Žádné ze zmíněných názvů mi nic neříkalo. Třeba takova Brada. Co je to za značku? Jakouže to má vlastně módní kolekci? Argh... Lezlo mi to krkem. Vypla jsem mozek. Teď je oběd. Budu se moci najíst. Konečně! Komu by jablko stačilo k snídani? Fajn, možná nafintěné blondýny jako Rosalie by si určitě k snídani daly jabklo, k obědu banán s vodou, a k večeři hrušku. Ale mě teď bylo úplně ukradené, z čeho by se skládal Rosaliin jídelníček, i jak krásnou kolekci má Brada. Jen co jsem ucítila závan jídla, i když, něco z toho poněkud nevábného, vystřelila jsem lidskou chůzí, a měla co dělat, abych se nerozeběhla na plno. Vběhla jsem do jídelny a k prodavačce. I přesto, že jsem měla hlad jak vlk, dala jsem si jeden trojúhelníček pizzy. Stejně budu muset dojídat po bratrech, ne-li i po těch Cullenech.
Alice mě za chvilinku dohonila a donutila mě, abych si sedla k Edowi a Rose. Mrskla po mně nehezkým pohledem a se slovy, že si musí odskočit, se vzdálila. Nechápavě jsem nad ní zakroutila hlavou. Kdo to kdy slyšel? Aby upír, chodil na záchod! Pf!
"Co jí je?" zeptala jsem se a zakousla se do chutné pizzy, při tom jsem skenovala pohledem všechny přítomné.
"Vadí jí že.." odmlčel se napínavě Edward. Chtěla jsem se mu podívat do očí, ale bála jsem se, že se neodtrhnu, a Edík se mi bude posmívat.
"Vadí jí, kým si. Myslí si, že bys nás mohla ohrozit. A hlavně její krásu," dokončil Edward. Neudržela jsem se a zvedla k němu nechápavý zrak.
"Já? Já že bych ohrozila její krásu? Pche! Větší blbost jsem snad neslyšela. A ohrozit vás? Čím přemýšlí? Opravdu si myslí, že kdybych každému prozradila, kdo jsme, pořád bychom byli tady? A opravdu si myslí, že ani já nepotřebuji hm... utajení?" vyřkla jsem nahlas všechny své myšlenkové pochody. Samozřejmě kromě toho, jak Edovi ta košile moc sluší, jak krásný má ty své bronzové vlasy... Ale to je zase o něčem jiném.
Edward se jen potutleně usmíval, i když v očích jsem zřela jasnou ostražitost. I tak však měl krásné zlaté tůňky, plné tekutého karamelu. Všimla jsem si, že mu oči poněkud ztmlavly. Rychle jsem se podívala jinam a cítila, jak mi do obličeje stoupá horkost. Nechápala jsem však, proč ta ostražitost.
"Ehm... Ano, to vše si myslí. Já bych to snad měl vědět, ne?" zaťukal si ukazovákem na spánek, jak se snažil odlehčit situaci.
"Hele, tvoji bratři!" zvolala náhle Alice. Málem jsem na ni zapomněla. Otočila jsem se směrem, kam upírala svůj pohled. Jasper, v obličeji poker face, a vedle něj Emmett, který se usmíval a při tom se nenápadně rozhlížel a vdechoval vzduch. Větřil. Vtipné však je, že, jak jsem již zmiňovala, že jemu ta nenápadnost vůbec, ale opravdu vůbec nešla. Oba nesli táci s jídlem, co nejdál od sebe, na úrovni paže. Protočila jsem oční bulvy a s úsměvem jim ukázala, ať se posadí. Emm si tam kecnul, div pod ním ta židle nekřupla a tác mi poslal. I s jídlem. Naopak Jazz se posadil velice opatrně a všechno jídlo mi podal pod nos. Všimla jsem si Edwardova doufajícího pohledu, který na mě upíral. Okamžitě mi došlo, na co myslí. Zhodnotila jsem všechno jídlo před sebou. Dva trojúhelníčky pizzy, včetně té mé, hot dog, pudink a mandarinka. Opravdu to všechno sním? Podívala jsem se na jídlo, které vlastnil Ed. Nějaký divný blijvajs. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a hrábla pro další pudink, který vlastnila Alice, která se na Eda vítězně usmála. Začala jsem to do sebe rvát. Všichni přítomní mě s nechutí pozorovali. Dožvýkala jsem a polkla.
"Mám hlad!" ohradila jsem se dotčeně. Stejně rentgenovali každý můj pohyb. Vadilo mi to. Nejvíc od jedné jisté osoby.
"Přestaňte na mě čučet, nebo vám to jídlo vrátím a vás, mý milý sourozenci, vás odštítím," nevydržela jsem to. Poslední výhružka na mé bratry vždy platí. No, Cullenovi si z toho nic nedělali. Jen Alice si začala s Jasperem zapáleně povídat. Všimla jsem si, že jí v očích tančí jiskřičky. Ty samé, které tančily v očích Jaspera. Poprvé jsem ho viděla tak... uvolněného. Radši jsem zakryla i Alice, aby měli trochu soukromí. Edward na mě vrhl nehezký pohled. Ignorovala jsem to a dál jedla všechno, co mi nacpali pod nos. Bude mi špatně.
Ozvalo se povýšené odkašlaní. Zvedla jsem zrak. Nad Emmem se skláněla Rosalie. Emmettovi div nevypadly oči z důlků, jak zabodl svůj pohled do jejího ehm... bujného výstřihu.
Rose si znovu odkašlala. Emmett svůj pohled pomalu zvedal do obličeje Rose. Jejich oči se do sebe zaklesly. S Rose opadla všechna povýšenost. Emmett se poprvé tvářil normálně. Žádný arogantní úsměv, přiblblý úšklebek, ba ani neříkal žádné vtípky. Jen soustředěně zíral do jejích očí. Připadala jsem si jako v nějakém přeslazeném romantickém seriálu.
Pocítila jsem na sobě pohled. Moc dobře jsem věděla, komu patří, ale neotočila jsem se na něj. Došlo mi, že moji sourozenci, nebo alespoň Emmett a Rosalie pocítili tu slavnou upíří lásku na celý život. Velice nerada jsem je přerušila. Všechny pohledy se ihned stočily na mě. Byly vyčítavé. Nadechla jsem se.
"Velice nerada vás ruším, ale... no... za chvíli bude zvonit," omluvila jsem se rozpačitě. Vstala jsem, všechny tácy poskládala na sebe a šla je odnést. Když jsem se vrátila, čekali už jenom na mě. Emmett se lísal k Rosalii, která se poprvé... no ne! Ona se opravdu tvářila potěšeně a rozpačitě. Jasper zase nebyl tak neopatrný jako Emm. Sice se usmíval, ale nelezl jí přímo až do jistých zadních částí, kde slunce nikdy nesvítí a tráva se nikdy nezelená. Drželi si od sebe jistý odstup, ale Alice překročila hranici, kterou si Jazz vždy stavil. Jedině já, Emmett a Charlie, tedy táta mohli jeho pomlslnou hranici překročit. Alici nezná asi týden, a hned si dostala jeho plnou důvěru. Povídali si jen mezi sebou. Já jsem zůstala na holičkách. Sice ne sama, ale bohužel, s Edwardem. Sice jsem velice společenský tvor, ale snad úplně poprvé bych byla radši sama. Probouzel ve mně divné pocity a myšlenky, tenhle Edward.
"To zas bude doma k nesnesení," prohodil dotyčný. Pomalu, váhavě a hlavně zvědavě jsem k němu zvedla pohled. Upřeně se na mě díval.
"J-jak to myslíš?" vykoktala jsem nechápavě. Abych i svému druhému bráchovi věnovala trochu soukromí, tak i Rose jsem zaštítila. Edward se neznatelně zamračil a mě probodla touha mu tu rýhu na čele vymazat. Přejet prstem po té vrásce a uhladit ji... Prudce jsem zamrkala shlédla jsem zase dolů na své boty. A na podlahu. Najednou mě strašně zaujala. Asi ji čístí celkem často. I když jak po tom studenti pořád chodí, asi se rychle zamaže, co? Také má zajímavé poskládání. Takové... obyčejné. Čtverec něčeho, vedle sebe. Oba měly různé barvy. Jeden byl bílý, druhý bronzový. Trochu sytější odstín Edwardova rozcuchu. Všimla jsem si, že jsou na tom zajímavé žilky. Jak jsem ji jen mohla přehlížet?!
"Myslím to tak, že dřív než si ji zaštítila, tak v hlavě básnila o tom, jak má Emmett krásné oči. Doma by to bylo určitě to samé," odpověděl, a já si uvědomila, že jsem mu položila otázku. Moc jsem ho nevnímala. Byla jsem zcela uhranutá podlahou.
"Co je to za kámen?" zeptala jsem se ho a stále se snažila přijít na to, co je to za minerál, hornina či nerost.
"Co?" vydechl Ed nechápavě.
"Ta podlaha," vysvětlila jsem, nezdvihajíc pohled, takže jsem nemohla vidět, jak se tváří.
"Aha. Hm... To bude asi křemen. Nevím. Nevyznám se v tom," řekl Ed, a já jsem v tom slyšela úsměv. On se mi směje? Gr! Tak ať!
Nechala jsem to být. Ať se tlemí čemu chce.
"Ehm, nemáš hodinu tady? Tedy, nemáme?" ozval se znenadaní Emmett. To mluví na mě? Zmateně jsem se ohlédla přes rameno. Emm se na mě vyčkávavě culil, tu nafiftěnou-. Budu se muset krotit. To svoje zlatíčko držel kolem pasu a zářil. Do slova a do písmene. Nejistě jsem se podívala na Jazze. On taky zářil, i když se snažil to moc nedávat najevo. Zlehka se s Alicí dotýkali prsty u ruky. Píchlo mě u srdce. Oni se tak mají! Jak najdu tu svou pověstnou osuduvou lásku? A najdu ji vůbec? Jsem přece z části člověk? Ptala jsem se sama sebe zmateně a smutně.
Na Emmettovu otázku jsem přikývla a doploužila se do učebny.
"Co je s tebou ségra?" drcl do mě Emmett. Nespokojeně jsem zamručela a třela si bolestivě místo, kam mě dloubl.
"Takhle přecitlivělou jsem tě jaktěživ neviděl," prohodil a zamyšleně se na mě zadíval. "Tedy kromě včerejška," zazubil se.
Mávla jsem nad tím rukou a sedla si na místo. Ani to, že mám svou oblíbenou hodinu Biologie mi nezvýšila náladu.
Do třdy nakráčel učitel a posadil se za katedru. Trpělivě vyčkával, kdy zazvoní. Nemusel čekat dlouho. Zazvonilo téměř okamžitě. Emmett mi věnoval poslední zkoumavý pohled, a pak se začal věnovat látce. Občas se mě pokoušel rozveselit, já jsem ho všák nevnímala. Přemýšlela jsem nad svým osudem - životem. Jak se to vezme.
Kladla jsem si pořád ty samé otázky, na které jsem však neznala odpověď. Do koho se zamiluji navždy? Nebo budu přelétavá a svůj život si nikdy nezařídím? Jsem přece měnná, mohu se změnit. Teda, tělo se může změnit. Mohu mít děti. Co když to bude člověk? Budu asi muset poprosit Carlislela, aby mi ho přeměnil. A když to bude upír? Nomád? Změni dobrovolně životní styl? Kvůli mně? A najdu si tedy vůbec místo?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | Web | 27. února 2013 v 18:31 | Reagovat

Jako vždycky :D Bezvadná kapča!!
Btw ty se jmenuješ Nikol?? A nevadí když ti budu říkat Script??? :D

2 Terien Terien | 21. ledna 2014 v 20:02 | Reagovat

Nádhera ta holka mi někoho připomíná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama