Ach ta Bella... - 3. kapitola

25. února 2013 v 18:38 | Scriptie*13* |  Ach ta Bella
Bože... xD Co bych pro vás neudělala. Další kapitola, abych nikoho nenaštvala a neurazila, tak tu dávám další. :DD
Tentokrát spíše pro detimesice. :P

Nevšímala jsem si tátova zaúpění. Lépe řečeno jsem ho ani nevnímala. Nohy jsem měla těsně obemknuté kolem Emmettova, pardon, Theodorova pasu. Rukama jsem ho mlátila přes hlavu. Věděla jsem, že ho to nebolí, ale působilo mi to jakýsi uklidňující pocit, že jsem ho konečně mohla svobodně utlouct. To máš za ráno, za to, jaks mi řekl a-a... a za všechno ostatní myslela jsem si škodolibě, jak jsem mu tak dávala placáky na hlavu.
"Pusť-te-se," cedil Jazz skrz zuby, zatímco mě ze zadu chytil za pas, a odtahoval mě od Emma. Já se ale přitiskla ještě víc, přestala jsem ho flákat a chytla se ho kolem krku tak pevně, že by to obyčejného člověka začalo škrtit. Jasper toho nechal, a začal mě strkat ze strany. Ten je teda inteligentní pomyslela jsem si s úšklebkem. Snažil se hodně, ale šlo to těžce, protože sebou Emmett pořád tolik házel. Díky své poloupíří síle jsem odolávala slibně. Začala jsem se trochu vrtět. Asi jsem přestala být tolik stabilní, protože Jazz udělal mezi mým břichem a Emmettovýma zádama celkem velkou díru. On to nejspíš nečekal, takže se propadl na druhou stranu, a já jakožto to taky nečekala, jsem se hned zase natiskla na Emmetta. Takže to vypadalo nějak takto: soptítí Emm, házejíc sebou ze strany na stranu, bezradný Jazz, máchajíc rukama nohama a já, která jsem to dokončovala tím, že moje nohy tvořily Jasperovi tzv."podlahu" takže nespadl na zem, a moje ruce, obepínající Emmettův krk tvořily Jazzovi strop, takže se nemohl postavit. Drž se, nespadni, nesmíš spadnout! Kázala jsem si v duchu. Nemohla jsem spadnout, protože bych dala najevo svou slabost a protože až bych se pustila, spadl by na mě i Jasper a to by sakra bolelo. Takže prostě NE!
"A dost!" zahřměl tatínek. Všichni jsme ztuhli a zadívali se na něj. Jasperovi to šlo těžko, jelikož mu do očí pořád padala ta jeho blonďatá hříva. Asi mu to lezlo na nervy, protože tiše a neslyšně zavrčel.
"Isabello, Emmette a Jaspere Swannovi! Jak si to představujete?!" zahřměl znovu. Polekaně jsem si uvědomila, že použil naše pravá jména. Chtěla jsem ho upozornit, ale on asi zjistil o co mi jde, tak mě rychle předehnal.
"A jo, je mi jedno, že jsem použil vaše pravá jména! Nemáte se chovat jako děcka! Máte týden domácího vězení. A teď ho, Bello, pusť," přikázal otec, již mírnějším hlasem. Trochu se mi ulevilo, když přestal řvát. Šel z něj strach. Vypadal totiž jako opravdový upír. Chladnokrevný a zabijácký. Potřásla jsem hlavou, abych se těch myšlenek zbavila a poslechla. Seskočila jsem co nejdál. A dobře jsem udělala. Ozvala se rána, provázená tichým heknutím. Jasperovým heknutím.
Rozhlédla jsem se kolem. Cullenovi se na nás uraženě i pobaveně dívali. Přesně jsem věděla, co se honí třeba Alice v hlavě. Byla to jedna z těch, co se tvářili uraženě. Honilo se jí tam něco ve smyslu: Oni nám lhali! Vymysleli si vlastní jména! Pfff! Ušklíbla jsem se v duchu znovu.
Snažila jsem se tvářit kajícně, aby si táta myslel, jak moc je mi to líto. Ale v myšlenkách jsem pořádala party pro všechny myšlenky, mířené proti Emmettovi a pro všechny pocity, zejméne pomstichtivé, naštvané a uražené. Kdyby to tak viděl Edward! Pak jsem si ale uvědomila další větu, kterou táta vypustil z úst. Domácí vězení? Kristova noho! Jen to ne.
"Omlouvám se, tatínku. Už jsem ti říkala, jak moc tě mám ráda?" Nasadila jsem výraz andílka a zamrkala na něj řasami. Zaslechla jsem Emmettův chechot.
"Na mě tohle neplatí," uzemnil mě muž, co si říká můj otec. Výraz nevinné se změnil na uražený a potom na rezignující.
"Krysí šlichto," zamumlala jsem téměř neslyšně. Ach to hrůzně slovo téměř. On mě totiž téměř slyšel.
"Co prosím?" vykulil oči. Zaslechla jsem Edwardův a Emmettův tichý smích, protkaný Jazzovým odkašláváním, jak se snažil zamaskovat smích. Asi se snažil být galantní nebo co. Nevěděla jsem sice, jak to mohl Ed sly-... Aha. Nejspíš si to přečetl z Jazzových myšlenek. Byl u mě totiž nejblíž ze všech.
"Říkala jsem, že zmizím šachtou," plácla jsem první blbost, která mě napadla. Ale nebyl to tak špatný nápad. Nejspíš mi to trošilinku uvěřil, jelikož mě opravil.
"Neboj, žádný šachty tu nejsou," ujistil mě. Teatrálně jsem si povzdechla.
"To je škoda," prohodila jsem. Vážně me to mrzelo. Zdrhla bych odtud jako špión. Sice bych při tom nadělala kraválu jako já nevim co, a navíc, v domu plném upírů bych se nedostala ani do půlky. Nastalo ticho.
"Ty jsi nám lhala," zvolala najednou Alice uraženě. Nebýt jí, málem bych na Cullenovy zapomněla. Věnovala jsem jí svůj kyselý úšklebek.
"Jo. A poděkuj svýmu bratrovi. Neměl mě urážet," odvětila jsem, stále kysele. Emm se mihl k elfce a pošeptal jí pár slov, které slyšeli všichni v domě.
"Pozor, urazí se strašně snadno, a když už jí urazíš, musíš si prožít peklo!" řekl a spiklenecky na ni mrkl. Protočila jsem oči.
"Urazils mě!" řekla jsem mu naštvaně. Já? A urážet se? Ke všemu snadno? Větší hloupost jsem nezažila!
"Vidíš!" řekl Emm, který náhle trochu zbledl. Že bych byla opravdu tak hrozná? Věnovala jsem mu hrozivý úsměv.
"A čím jsem tě urazil?" zeptal se Edward. Věnovala jsem mu svůj nepříjemný pohled. Ještě si bude hrát na neviňátko!
"Protože jsi mě nazval věcí! Jako co jsem. A taky jsi strašně dolejzal," odpověděla jsem mu. Konec jsem si trošičku přikrášlila, ale Edík mi asi odmítal odporovat.
"Takže hm... poloupír?" ozval se Carlisle. To tady všichni upíří trpí sklerózou?
"Jo."
"A myslíš...eh, mohl bych...víš...,"zakoktal se pan Cullen.
"No?" povzbudila jsem ho. Uslyšela jsem Edowo uchechtnutí. Tomu se to chechtá, když ví, co jeho oběti chtějí. Samozřejmě kromě mě.
"Chce se zeptat, jestli by ti mohl odebrat trochu krve aby si ji mohl pod mikroskopem prozkoumat," odpověděl za něj Ed.
Vyvaleně jsem zírala na toho blonďáka, který si ze mě chtěl výstavní zvířátko.
Rozpačitě se ošil.
"Ne! Rozhodně ne! Ještě byste mi jí sež-vypili!" rozhořčil se táta. Povzdechla jsem si.
"Nejsem malá. Upřímně? Za prvé: nemyslíš, že by mu to zkazilo radost, kdyby nemohl prozkoumat jediného, alespoň co je mi známo, poloupíra na světě, když by mě mu snědli? A za druhé, tak už to pochopte. Mají zlatý oči!" hájila jsem se. Nenáviděla jsem, když se někdo rozhodoval za mě. Úplně mi to pilo krev, obrazně řečeno.
Tatík se na mě nabroušeně podíval, ale mlčel. Ocenila jsem to.
Otočila jsem se na Carlislea.
"Fajn, kdy?" zeptala jsem se ho. Ne že by mě těšilo, že mi bude odebírat krev upír, injekční stříkačkou samozřejmě, ale chtěla jsem tátu naštvat. Vypadalo to, že se mi to dařilo. Kdyby mohl, byl by rudý vzteky. Zato Carlislovy zajiskřilo v očích.
"Třeba zítra po škole?" optal se. Přikývla jsem. Vsadila bych že, že by zatleskal a zatančil vítězný taneček. Musel ale vypadat dospěle, proto se jen radostně usmál. Váhavě jsem mu ho oplatila.
"No, už jsme to vyřešili, tak byste mohli jít, ne?" zeptal se nevrle táta. Carlisle pokýval hlavou.
"Pan Swan-"
"Charlie," opravil ho podrážděně otčím.
"Jistě. Charlie má pravdu," dokončil Carlisle a rozešel se ke dveřím. Esme ho hned následovala. Rosalie se na nás ani nepodívala, a s nosem nahoru vypochodovala ze dveří. Neodpustila jsem si vypláznutý jazyk. Otočila jsem se na Eda a Al. Mile jsem se usmála.
"Těšilo mě. Omlouvám se ještě jednou, že jsem vám neřekla naše pravá jména, ale byla to sranda," usmála jsem se omluvně. Alice mi úsměv oplatila.
"Tak ahoj!" rozloučila se a vytančila ze dveří. Ach jo! Chodila tak ladně! To mě se ale nikdy nepodaří.
"Tak, i u tebe mě celkem těšilo. Měj se," otočila jsem se na Eda. Pomalu přikývl a po zadu vyšel ze dveří. Neopomněl mě obezřetně sledovat. Co mu přelítlo přes nos? Pomyslela jsem si nechápavě.
"Nashledanou!" zvolal táta před tím, než -nejspíš- odešli. Svou přirozenou rychlostí. Otočila jsem se bráchy. Emm si mě pořád vztekle měřil, zatímco Jazz se tvářil spíš obezřetně. Stejně jako Edward.
"Co přelítlo Edovi přes nos?" zeptala jsem na to, co mě svědilo na jazyku.
"Nevím," odpověděl tiše Jazz.
"Alou do postele, Bello!" ozval se zničehonic otcův hlas.
"Jistě tatínku. Dobrou noc!" zatrylkovala jsem a vyběhla do pokoje abych mohla provést večerní rituál. To znamená: sprcha, zuby, pyžamo, postel. Při sprše jsem se skvěle odreagovala, při číštění zubů jsem mohla přemýšlet nad Culleny. Nejsympatičtější jsou mi asi Al a Esme. Příjemné osoby. Zatímco ta nafoukaná blondýna dělá, jakoby bychom byli vzduch. Edward je prostě strašně podezřívavý. A umlčený. Není s ním žádná řeč. No a Carlisle si ze mě dělá výstavní zvířátko. Vyplivla jsem pastu a vypláchla si pusu vodou. Oblékla jsem si pyžámko. Blankytně modré, s hnědým méďou na hrudi. Zalezla jsem do postýlky a před tím, než jsem se pokusila usnout jsem se pomodlila, aby se mě Emmett nepokoušel probudit. Zalehla jsem a s myšlenkami nad nadcházejícím dnem jsem usnula.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 detimesice detimesice | Web | 25. února 2013 v 19:06 | Reagovat

:-D  promin scriptie asi te nastvu ale nemohla bys sem jeste dat 6. Kapcu k can you forgot me?
Btw je to skvely :-)

2 detimesice detimesice | Web | 25. února 2013 v 19:10 | Reagovat

Na kolenou prosim :-)

3 detimesice detimesice | Web | 25. února 2013 v 19:14 | Reagovat

Prosimmmm !!!!!!! :-D

4 detimesice detimesice | Web | 25. února 2013 v 19:24 | Reagovat

Udelam pro to cokoliv :-)  teda vsecko normalniho!!

5 Ewiline Ewiline | Web | 25. února 2013 v 19:49 | Reagovat

Naprosto božííííííííííííí!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama