Ach ta Bella... - 2. kapitola

25. února 2013 v 18:14 | Scriptie*13* |  Ach ta Bella
Ok, tak přidávám další. xD
Věnováno speciálně: detimesice, Livv a Ewiline.
Příjemné počtení. :DD


Konec z minulé kapitoly:
Oni mi to sežrali i s navijákem! Málem jsem se opravdu rozesmála. Nečekala jsem, že mi na to skočí, ale potěšilo mě to. Alespoň jsem věděla, že umím lhát. A dost dobře.
"Já jsem Edward, tohle je Rosalie a toto Alice," představil se a je Edík.

2. kapitola

Usmála jsem se na ně "těší mě," řekla jsem. Alice napřažila ručku, já tu svou položila do její a ona jí lehce stiskla. Nejspíš si myslí, že jsem člověk, ušklíbla jsem se v duchu, ale potřásla si s ní. Otočila jsem se na blondýnu, ale ta vypadala nezúčastněně. Koukala se různě kolem, jen ne na nás. Nafoukaná blonýdna, pomyslela jsem si uštěpačně.
"Nevadilo by vám, kdybychom se my, a naše rodiče přišli za vámi podívat?" osmělil se Edward.
"Proč ne," odpověděla jsem ve stejný okamžik, kdy Jazz vyhrkl své "ne!"
Podívala jsem se na něj stylem alá "buď to odvoláš nebo zemřeš" ale on dělal že mě nevidí.
"Ne," zopakoval důrazně. Zamračila jsem se.
"A proč ne?" zeptala jsem se ho. Střelil po mě jasným pohledem, který říkal že to zvládne sám a já mám držet klapačku. Našpulila jsem rty.
"Nechci nic říkat, ale bude zvonit," ozvala se Rosalie s nezájmem. Já se rozhlédla. Měla pravdu. Polovina žáků byla pryč.
"Má pravdu," řekla jsem nerada. Ne že by mi vadilo, že začne škola, ale to, že jsem musela dát Rose za pravdu. Vstala jsem.
"Jdeme?" zeptala jsem se jich, když se ostatní k ničemu neměli.
"Jasně," blýskl svým úsměvem Emm. Protočila jsem oči a usmála se. Vydala jsem se na hodinu, kterou jsem měla jako jedinou bez bratrů. Dorazila jsem a tři minuty na to začalo zvonit. Se zvoněním přišel i jeden z Cullenů. Mužského pohlaví. Rozhlédl se po třídě a pak šel ke mně. Panicky jsem se rozhlédla taky. Proč? Proč sem? Protože jinde není místo, ty pako! zanadávala jsem si. Usedl vedle mě a pomalu se otočil. Zdá se mi to, nebo se pohybuje strašně pomalu? Znervózněla jsem. Skenoval mě pohledem, a to se mi vůbec nelíbilo.
"Beth?" zeptal se. Málem jsem se zeptala koho myslí, ale naposlední chvíli jsem si vzpomněla, že já jsem Beth.
"Hm?" Otočila jsem se na něj.
"Co- teda, kdo jsi?" opravil se honem, když uviděl můj výraz. Má uražená hrdost se znovu ozvala.
"Co je ti po tom?" vyštěkla jsem a v tu ránu sem nakráčel pan učitel. Šoupla jsem se s židlí na samý konec a snažila se dávat pozor. Při tom jsem na sobě cítila Edwardův pohled. Vadilo mi to. Nesnesitelně. Strašně moc. Nakonec to asi vzdal, protože jsem zaslechla povzdech. Samolibě jsem se usmála. Najednou mě něco napadlo. Můj úsměv se ještě víc rozšířil. Tak se ti podíváme na zoubek, upírku ušklíbla jsem se v duchu. Zavřela jsem oči, a pomalu stahovala štít. Když jsem ho měla dole, otevřela jsem oči. Edwarde? Zkusila jsem to. Dotyčný sebou prudce škubl a vyděšeně se na mě podíval. Představila jsem si Troll Face a u toho PROBLEM? A pozorovala jeho reakci. On zoufale zaúpěl, tak tiše, že jsem i já měla problém ho slyšet. Zachichotala jsem se a pustila štít aby mě dál chránil.
"Příjde Vám to vtipné, slečno Swannova?" zeptal se mě nevrle učitel. Nasadila jsem vážný výraz, jasně říkající že všechno vím, všechno znám, vždy dávám pozor.
"Ovšem že ne, pane učiteli," odpověděla jsem vážně, a málem jsem si i postrčila brýle, i když jsem žádné neměla. Nejraději bych se nahlas rozesmála. Haha! To jsem na něj vyzrála chcechtala jsem se v duchu. Dál jsem se snažila vnímat výklad učitele. No, šlo to těžko. Stejně jak na první hodině, tak i teď mě řádně znervózňoval. Ještě ke všemu seděl vedle mě, ne o uličku vedle. Jeho blízkost, jeho vůně, to vše mě strašně znervózňovalo a já se pořád vrtěla a ošívala se. Poprvé za nějakých čtyřicet let pro mě něco ubývalo strašně pomalu. Každou vteřinu jsem se dívala na hodiny, a zdálo se mi, že ta hodinová ručička se zasekla. Když se konečně ozval zvonek spásy, vylétla jsem i s věcmi ze třídy. Doběhla jsem k našemu autu. Kluci samozřejmě nikde. A když byli pryč i kluci, byl pryč i klíček od auta, což znamenalo, že jsem musela čekat u auta, jako naprostý blb. Netrpělivě jsem vyhlížela bratry. Ha! Konečně jsem je našla. Šli k autu lenivou chůzí. Deprimovalo mě to. Jasper vycítil mé emoce.
"Co je, Bel-eth?" zeptal se mě. Málem mi řekl Bello! Mohl mě prozdradit. Pak by už nebyla sranda!
"Já ani nevím. Všechno mě strašně štve," povzdychla jsem si.
"Tomu se říká protivnost, sestřičko!" zachechtal se Emm. Zuřivě jsem se na něj pohlédla. Pravdou bylo, že za to všechno může Edward. A i to hrozné ranní probuzení. Znovu jsem si povzdychla.
"Jedem?" Kluci přikývli a naskočili do aut. Já s nimi. Cestou jsem se čelem opírala o okénko a pozorovala okolí dalšího ponurného dne v městečku Forks. Zastavili jsme před našim útulném domečkem. Vystoupili jsme. Dveře byly odemčené. Že by byl už táta doma? Pomyslela jsem si zmateně a vstoupila.
"Tati?" zavolala jsem do tichého domu.
"Hm?" zjevil se mi táta před obličejem a já se úlekem chytla za srdce. Bilo jako splašené. Zamračila jsem se na něj, jakmile se mé srdíčko trochu uklidnilo a bilo více-méně vyrvovnaně.
"Tati! Pořád jsem z poloviny člověk!" řekla jsem načuřeně. Nevšímal si mě.
"Musíme si promluvit o těch nových, Kalnech," řekl táta.
"Cullenech," opravila jsem ho podrážděně.
"Co s nimi pořád máte, panebože? Vážně si myslíte, že by chodili na školu, kdyby si z lidí dělali svačinu? A ještě ke všemu měli karamelový oči?" vyjela jsem na ně. No co! Tak jsou i další klany či rodiny, kteří nechtěj zabíjet lidi a chodějí do školy!
"Nebo snad dary? Ten kluk, Ed, umí číst myšlenky, ale díky mně nám je číst nemůže. Ježiš! Vážně se chováte jako malí," rozjela jsem se. Všichni na mě kulili oči.
"Co?" štěkla jsem.
"Vůbec nic. Jen že bych tě měl tímhle způsobem budit častěji. Je s tebou pak větší sranda," ušklíbl se Emm a Jazz, který se probral z toho šoku mě začal uklidňovat. Tělem se mi znovu rozlil pocit pohody. Najednou se táta nadechl, aby mi něco řekl, ale zpozorněl a nahrbil se do útočné pozice. Bráchové ho následovali. Nakonec tu stáli jako sochy a s tlumeným vrčením hypnotizovali dveře. Zmateně jsem se zhluboka nadechla. S vůní mé rodiny se tam mísil i pach stejně sladký, akorát že s drobnými rozdíly. Na verandě jsem zaslechla kroky. Několik párů bot, klapající o dlažbu na verandě. Pak se ozvalo tiché zaťukání. Kluci stáli nahrbení, ani se nehli. Pokrčila jsem rameny a vydala se otevřít. Stál tam blonďatý muž, a tmavovlasá žena, oba zhruba kolem třiceti až třicetipěti. A za nimi známé trio.
"Dobrý den. Co si přejete?" zeptala jsem se mile. Rychle jsem se ohlédla na kluky. A to si říkaj chlapi? Neuměj se chovat nebo co? Pomyslela jsem si naštvaně.
"Hm. Tím že tam budete stát jako sochy, toho vážně moc uděláte," prohodila jsem sarkasticky. Táta se mihl ke dveřím a odstrčil mě za sebe. Přede mě se vecpali i bratři a jak se dotýkali ramenama, tvořili neprostupnou zeď. To si jako myslí, že jsem malá?
Tak já jim tu zachráním situaci, protože pochybuju, že by vůbec otevřeli, a oni mě nacpou za sebe jako pětileté děcko? Tak to tedy ne! Začala jsem se cpát před ně. Marná snaha. Nepustili mě.
"Brý den. Co potřebujete?" vyštěkl na ně táta.
"Chovej se slušně!" napomenula jsem ho naštvaně, jako by on byl puberťácký holomek a já jeho matka. Otčím jen tiše zavrčel a vrhl na mě vražedný pohled. No, spíš jsem si to představila, protože díky mým bratrům jsem neviděla ke dveřím.
"Jestli mě nepustíte, sundám z vás štít, a Edward vám přečte myšlenky," zavyhrožovala jsem. Opravdu bych to udělala. Bratři si vyměnili znepokojené pohledy. Uběha vteřina a já měla cestu volnou. Nacpala jsem se před tátu. Díky bohu za mou poloupírskou sílu! Bez ní, bych s ním nehla ani o píď.
"Omlouvám se. Tak tedy znovu. Dobrý den, jsem Is-Elizabeth Swannová. Co si přejete?" zeptala jsem se mile. Slyšela jsem, že táta přestal zlostně funět, a představila jsem si jeho zmatený výraz. Zaslechla jsem tiché šuškání. Někdo z bratrů mu to asi pověděl. Blonďák si nás svýma karamelovýma očima pobaveně změřil.
"Dobrý den. Mé jméno je Carlisle Cullen. Chtěli bychom s vámi něco probrat," ozval se ten blonďák, Carlisle. Něco mě napadlo.
"Počkejte, prosím. Zkuste to! Nezvu vás do domu! Jen zkuste vejít," opakovala jsem pomalu a nadějně. Pan Cullen zvědavě zvedl obočí a pomalu vstoupil dovnitř. Napnutě jsem sledovala jeho botu, jak pomalu překračuje práh. Zamračila jsem se.
"Nefunguje to. Že by to bylo kvůli tomu, že tu žijí upíři? Jo, to by mohlo být ono. Ale já jsem přece z části člověk, tak by to alespoň mělo fungovat. Nebo je to kvůli tomu že nic takového neexistuje a tím pádem nefunguje?" mumlala jsem si hořečnatě pro sebe, když se mnou někdo zatřasl.
"Co je?" štěkla jsem naštvaně. Mohla jsem mít historický objev, a oni mě zastaví. Pff...
"Ehm, můžeme tedy dál?" zeptala se rozpačitě ta hnědovlasá žena.
"Jistě, když se tady někdo, chová nevychovaně," ovzal se Jazz a při slově někdo se významně podíval na mě.
"Tak nevím kdo se tady chová nevychovaně, když někdo vrčí na návštěvu a štěká na ni jako pes," zabrblala jsem. Jako tělo bez duše jsem se doploužila do obývaku. Stále jsem přemýšlela nad tou zradou. Jaktože to nefunguje? Myslela jsem, že seriál The Vampire Diaries je alespoň z části zakladan na pravdě! Že nejsou tak blbí, aby si mysleli, že nás nějakej kůl probodne, když máme tělo z kamene. No dobře. Já ne. Ale má rodina.
"Slečno Swannová?" ozval se pan Cullen. Trhla jsem sebou a zmateně se podívala. Neměla jsem tušení co po mě chce. Nerada jsem byla mimo mísu.
"Jen Beth," opravila jsem ho automaticky a pak se kysele ušklíbla. Slečno Swannova! Panebože! To teda zní.
"Dobře tedy. Beth? Jak jste to myslela, když jste říkali, že jste z části člověk?" zeptal se zvědavě a zablesklo se mu v očích. Neznatelně jsem se otřásla a mě se v hlavě rozsvítila lampička. Určitě je to nějaký zoolog. Tedy, antropolog. I když... my lidi rozhodně nejsme. Ale proč by se na mě tedy díval tak... zkoumavě? Pomyslela jsem si vylekaně.
"A tykejte mi prosím. No, víte, je to dlouhý příběh. Ale jsem si jistá, že máte dost času, že? Ale musím vás varovat, pane Cullene. Já potřebuju spánek," odpověděla jsem mu a s otázkou v očích jsem se podívala na tátu. "Smím to vyprávět?" zeptala jsem se němě. Přikývl. Radostně, a hlavně falešně jsem se usmála. Stále jsem se bála pana Cullena. Jazz to vycítil a okamžitě mi dal dávku klidu. Nadechla jsem se a dala se do vyprávění: "no, můj táta se zamiloval do lidské ženy. Nevím sice, jestli to byla ta pravá upíří láska na celý život, ale otčím jí hm... jak to říct slušně... Jo jasně mám to. Pářili se spolu. No ale stalo se něco, co nikdo nečekal. Matinka otěhotněla. Břicho rostlo hroznou rychlostí a za nějaký měsíc už ho měla tak obrovský, že kdybych tam nebyla já, ale vzduch, letěla by k nebi jako Harryho tetička z Vězně z Azkabanu... Alespoň myslím," křečovitě jsem se usmála. Snažila jsem se vtipkovat, protože jsem nemusela dávat najevo, že vzpomínání na ni bolí. I když jsem svou mámu neznala, vždycky mě dokázala vzpomínka na ni rozbrečet. No, vybudovala jsem si hradby, díky kterým jsem se nerozbrečela hned, co jsem si na ní vzpomněla.
"Jejím břichem nemohlo nic projít. Žádně injekce. Nic. Měla kůži na břiše pevnou skoro jako upíři. A když přišel porod, táta byl zrovna na lovu. Říkal, že jsem se ven prokousala. Že když přišel, máma ležela na posteli rozsápaná, a já spala vedle ní přitisknutá k jejímu tělu. Zkoušel ji proměnit, ale bylo pozdě. Celkem tátu obdivuju, že mě nezabil na místě, když tam našel mamku mrtvou," dokončila jsem zastřeným hlasem a cítila, jak se mi slzy derou ven. Prudce jsem zamrkala, abych je zahnala. Nesmím se rozbrečet. Všichni se na mě soucitně dívali. Nebo se na mě dívali šokovaně. Hlavně Emmett a to trio. Asi mě nezažili takhle přecitlivělou. No jo. Díky Emme za to probuzení.
"No, ehm. Velice smutný příběh. Takže jsi... poločlověk?" zeptal se pan Cullen. Záporně jsem zavrtěla hlavou.
"Poloupír," opravila jsem ho.
"A jaký máte schopnosti?" zeptala se Alice. Poprvé za celou dobu promluvila.
"Já umím měnit emoce a Bel-th má štít. Psychický štít. Dokáže zvrátit třeba i Janeninu schopnost," odpověděl Jazz, tedy Rick. "A ano. Byli jsme ve Voltteře. Neptejte se proč," dodal honem.
"A vy?" oplatil jim po chvíli otázku.
"Alice vidí budoucnost a Edward čte myšlenky," odpověděl Carlisle. Trochu mě to polekalo. To znamená, že Alice viděla, že jsem lhala? Zeptala jsem se sama sebe ustaraně. Vždyť bychom přišli o srandu!
"Ale když je kdokoli s Beth, Teem nebo Rickem nevidím nic," ozvala se zamračeně Alice. Z mého srdce spadl obrovský kámen a já měla co dělat abych si neoddechla nahlas.
"A já neslyším jejich myšlenky," ozval se taky zamračeně Edík. Vyplázla jsem se na něj jazyk.
"To tak! Ještě bys slyšel, jaký máme kód do banky," odpověděla jsem se smíchem.
"Bethinko? Dala bys mi prosím pár drobných?" zeptal se nečekaně Emmett. Za a)Co to sem plete? Za b)Jakže mi to řekl ? A za c)CO PROSIM? Vyvalila jsem na něj oči. Pak jsem se ale sladce usmála. Došlo mi, proč chce peníze. Mně jediné zbyly. Kluci ty svoje utratili za nějaký pitomosti. A já si je šetřila.
"Co si o mě myslíš, Teíku? Že ti ty zelený papírky naservíruju pod nos? Tůdle!" řekla jsem přeslazeným tónem a udělala na něj dlouhý nos. Zablesklo se mu v očích. Promiň Jazzi! Pomyslela jsem si ještě než jsem mu strhla štít. Ještě by se nás pokoušel uklidnit! To tak.
"Ještě jednou mi řekneš Teíku, tak vyletíš oknem, přísahám," odpověděl Emm-Teo. Byl na své jméno, teda jména strašně háklivý.
"Už se bojím!" zahrála jsem vystrašenou. Tebe tak určitě! Tlumeně zavrčel a skočil po mě. Obratně jsem se mu vyhnula a skočila na záda. Začala jsem mu dělat vořecha. Jednou rukou jsem ho chytla pod krkem a druhou mu začala třít klouby o jeho pačesy.
Zkoušel mě shodit, ale já se ho pevně držela.
"Nechte toho!" zařval Jazz a já zároveň ucítila jemné dloubání z vně štítu.
"Drž klapačku!" zahučeli jsme s Emmem sborově a dál pokračovali ve své činnosti. Nechtěla jsem to vzdát. Konečně jsem se s ním znovu mohla poprat! Jazz se nasupil a mířil si to k nám.
"Už je to tu zase!" zaúpěl tatínek
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 detimesice detimesice | Web | 25. února 2013 v 18:26 | Reagovat

Prosim jeste jedno !!! A dneska !!:-)
Diky za venovani

2 detimesice detimesice | Web | 25. února 2013 v 18:28 | Reagovat

Honem !!!!! Je to super !! Pospes scriptie :-)

3 Ewiline Ewiline | Web | 25. února 2013 v 19:48 | Reagovat

Supr!! jak bys řekla ty Scipt - No potěš koště!! :D
Začínám být pozadu...

4 Livv Livv | Web | 25. února 2013 v 22:20 | Reagovat

Heh! :D Díky za věnování :) Stmívání mám ráda a ATB je vlastně první FF, co na Twilight čtu :D

PS: Jako s těma článkama... Sakra, ty jedeš! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama