Ach ta Bella... - 1. kapitola

21. února 2013 v 14:00 | Scriptie*13* |  Ach ta Bella
Vítejte v první kapitole ATB... Její styl je trochu odlehčený, nic vážného. Snad to nikoho neodradí. :)

1. kapitola - Noví žáci

"Belluško, vstávej," ozval se podivný hlas.
Zamručela jsem a ještě více se zavrtala do peřin. Nemá právo mě to budit! Pomyslela jsem si naštvaně.
"Vstávejm nebo to špatně dopadne!" varoval mě hlas, náhle trochu hlubší. Css... Co si o sobě myslí?
"Poslední varování," varovalo mě stále to něco. Místo odpovědi jsem se otočila na bok na druhou stranu od původce těch slov. A máš to pomyslela jsem si škodolibě.
"Fajn, jak myslíš," ozvalo se, doufám naposledy, a pak jsem pocítila závan větříku. Oddechla jsem si. Byla jsem ráda, že to něco bylo pryč a já si dál mohla užívat sladkého spánku a vyhřívané postele. Málem jsem znovu usnula, když jsem pocítila něco nesmírně studeného. Šokovaně jsem vylétla do sedu, oči otevřené dokořán. Byla jsem celá mokrá a vlasy se mi lepily se na obličej a oblečení na tělo a ještě ke všemu byla mokrá peřina i polštář. Dole se ozýval hlasitý řehot a tiché pochechtávání, pro lidské uši téměř neslyšitelné. A mně bliklo. Vylétla jsem z postele a během vteřiny se objevila v obývaku.
"Vy-vy..." nemohla jsem vymyslet žádnou slušnou nadávku, jak jsem byla rozzuřená
"Jseš nějaká červená, sestřičko," smál se můj milovaný bráška Emmett.
"Blbci!" zařvala jsem na ně a zmizla do svého pokoje a namířila si to koupelny. Při tom jsem funěla jako býk. Gr... Rozčtvrtila bych ho na milion kousíčků! A to se prý mají starší bratři o svou sestru starat. Pchá! Myslela jsem si naštvaně. Vlezla jsem do sprchy a snažila se uklidnit. Zabíralo to. Kapky vody, které dopadaly na podlau ve sprchovým koutě tvořily jakousi melodii, která mě uklidňovala.
Po svém uklidňovacím rituálu jsem se šla obléknout. Při tom jsem vymýšlela odplatu. Oblékla jsem si fialové triko s nápisem Adidas, modré džíny a nachovou mikinu. Vlasy jsem si rozčesala a nechala rozpuštěné. Do kapsy jsem si hodila gumičky, kdyby náhodou. Spustila jsem se ze schodů. Emm s Jazzem hráli na PlayStationu. A samozřejmě dělali jakoby se nic nestalo. Však se těšte! Pomyslela jsem si v duchu. Skočila jsem si do kuchyně, pro mou snídani. Mlsně jsem se olízla, když jsem si všimla míchaných vajíček, smažené slaniny, chleba a pomerančového džusu. Ha! Táta na mě nezapomněl pomyslela jsem si radostně. Většinou jsem si totiž dělala snídani sama. Snědla jsem to během pár vteřin. Všimla jsem si hodin, a málem se zakuckala.
"Kluci! Spěcháme! Máme ani ne čtvrt hodiny!" zakřičela jsem do baráku a naštvaně jsem hodila nádobí do myčky. Pak jsem se svou přirozenou rychlostí mihla do obývaku. Kluci už tam stáli, usmívali se jako měsíčkové na hnoji, což mě neskutečně štvalo.
"Sestři? Nějak si vykročila levou nohou z postele, nebo jak se to říká, ne?" řekl nevinně Emm.
"A kdo by nebyl, když tě místo jemného pomalého probuzení, čeká ranní studená sprcha? A přímo až do postele" řekla jsem nabručeně. Proč musím mít tak přiblblého bratra?
"Spěcháme. V autě nás musíš zaštít. Přijeli nový spolužáci. Upíři!" řekl Jazz a vlezl se do auta. S povzdechem jsem ho následovala. Za dvě vteřiny jsme byli všichni v Emmově autě, on řídil, a snažil se jet co nejrychleji. Nový žáci? Upíři? Bomba! Taks trašně moc se těším myslela jsem si nadšeně. Všechny jsem tedy podle jejich přání zaštítila. I Jaspera, a ten začal bohužel cítit mé emoce, jelikož se začal nadšeně usmívat. Jazzova schopnost mě štvala. Když jsem byla naštvaná, vždycky mě uklidnil, takže jsem si nemohla vybít vztek na Emmettovi, který by to přijal s otevřenou náručí.
Jakmile jsme dojeli, do očí nás skoro až uhodilo nové střibrné Volvo. Vyčnívalo z davu, stejně jako náš, tedy Emmův Jeep.
No a s bratry po boku, kteří se na mě lepili, asi aby mě ochránili, jsme šli do školy.
"Jak se ti líbila ranní sprcha?" navázal se mnou rozhovor Emmett. Do začátku školy zbývalo pět minut.
"Takhle rychle jsem se v životě neprobudila. Fakt díky" zabručela jsem rozmrzele.
"Kdykoli budeš chtít" odpověděl sladce Emm. Vzteky jsem ho praštila ramene. I když jsem měla svoji sílu, moc to s ním nehlo. Jenom trochu klopýtl, zatímco moje ruka mě začala pálit. Zatřásla jsem s ní a vztekle se podívala na Emmetta.
"V pohodě?" optal se.
"Až si příště zlomim ruku, bude to tvoje vina," řekla jsem obvinivým tónem. A myslela to smrtelně vážně. Alesoň by dostal výprask od táty, za to, že mi láme ruce.


Dorazili jsme před učebnu Angličtiny. Bez jediného slova jsem tam vlezla, s Jazzem v závěsu. Byl tam hroznej šum. Kluci mluvili o nějaké Rosalii a Alice, zatímco holky vzdychaly nad nějakým Edwardem. Neskutečně mi to lezlo na nervy. Emmett měl asi z části pravdu. Jsem docela protivná. Najednou mě zalila vlna klidu. Měla jsem sto chutí hodit na Jaspera vražedný pohled, ale jelikož na mě pořád působila Jasperova schopnost, podařil se mi z toho jen pohled plný pohody. Sedla jsem si s bratrem do lavice.
"Ty jejich vzdechy o těch nových! To je hrůza!" pronesla jsem oznamovacím tónem, jelikož na mě pořád působila Jazzova schopnost. jsem. Naštěstí začalo zvonit, a všichni ztichli. Do třídy vešel učitel, s nějakým klukem v patách. Moc krásným klukem. S roztomilým rozcuchem a... proboha! S karamelovými duhovkami. Upír vedle mě zavrčel.
"Nevrč Azore" řekla jsem tiše s úsměvem. On vykulil oči a povzdechl si: "hele. My tu máme upíra, a ty si myslíš bůh ví jaká je to sranda?" zeptal se nevěřícně Jazz. Ještě jednou jsem se podívala na duhovky nováčka. Ano, opravdu jsou jako tekutý karamel. Ale jeho výraz, který byl předtím klidný, se změnil na frustrovaný, oči zabodnuté na nás dva. Pocítila jsem lehké dloubnutí z vně štítu. Že by měl nějakou schopnost? To jako vážně? A vlastně, proč ne? Samolibě jsem se usmála.
"Za prvé, ano myslím si, že je to sranda. Vždyť chodíme do třídy s upírem, ne?" řekla jsem tiše s úsměvem a lehce do něj dloubla loktem. Protočil oči. Pak se zatvářil ublíženě.
"Já jsem taky upír"
"Jo, ale tebe mám někdy až po krk, jelikož tě vidím každý den" odporovala jsem.
"Za druhé, asi má dar, protože mě neustále dloube do štítu," pokračovala jsem, teď už zamračeně, protože to nevzdával, chlapec.
Ten nový, jak jsem postřehla, Edward, se o uličku vpravo od nás. Že by to udělal schválně? Asi ne, jelikož už nikde není volno létlo mi hlavou. Začala jsem přemýšlet a vůbec se nesoustředila na látku. Je moc pěkný. Ten rozcuch... Jsou jeho vlasy opravdu tak jemné jak vypadají? A ty oči! Nejlepší karamel, ve kterým se každý musí topit. A ještě ke všemu ta vůně! Ta sladká vůně smíšená s mentolem... PANEBOŽE BELLO! VZPAMATUJ SE! Zařvala jsem na sebe v duchu. Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Jak jsem na to mohla myslet?! Vždyť ho ani neznám! Pomyslela jsem si pohoršeně a zmateně. Na nic takového jsem nikdy v životě nemyslela. Vždycky jsem byla odolná proti lidským pocitům, jako jsou láska k někomu jinému než jsou moji bratři a otec. Docela mě to děsilo. Otřásla jsem se a snažila se soustředit na látku, ale oči samy od sebe šilhaly k Edwardovýmu směru. Dokud se na mě nepodíval, dokud na mě neupřel ty své krásné karamelově zlaté oči a já byla v koncích. Nakonec se mi přeci jen podařilo se podívat jiným směrem a zrudnout. Blbá, blbá, špatná Bella nadávala jsem si. Na Eda už jsem se nepodívala. A stejně jsem se nemohla soustředit na látku.


Na hodinách jsem potkala i nějakou černovlásku podobnou elfovi a blondýnu, díky které jsem si začala připadat jako ošklivé káčatko. Učitel je představil jako Alice a Rosalie. Ta blonďatá bohyně krásy možná byla krásná, ale bůh jí za to dal nejspíš mozek velikosti vlašskeho ořechu. Působila na mě namyšleným dojmem. Zatímco ta malá elfka, Alice, vypadala strašně hyperaktivně. V očích jí jiskřilo a pořád chodila tak ladně! Stejně jako u Rose, tak vedle Alice jsem si připadala jako slon v porcelánu. A to díky své půlce člověka. Nebýt mé upíří části, vsadila bych se, že bych se minutu co minutu válela po zemi s tím, že jsem zakopla o vlastní nohu, nebo si šlápla na tkaničku i když nebyla rozvázaná.
Na obědě ti tři seděli jenom spolu, jak jinak. Působili na mě hrozně divně, neuměla jsem to popsat. S Alicí bých se klidně kamarádila, ale s Rosalií bych si ani ruku nepodala a s Edwardem... S ním jsem byla na vážkách a snažila se od něj držet co nejdál, ale když se mi to nepodařilo, ignorovala jsem ho.
Sedli jsme si ke stolu úplně v rohu, tam kde vždycky sedíme, a výhodou pro nás bylo, že oni, Cullenovi, seděli na druhé straně jídelny. Zadívala jsem se na ně. Rosalie se nezúčastněně dívala kolem, Alice se zapáleně bavila s Edoušem.
"Copak, Bells?" zeptal se Jazz. Trpce jsem se usmála. Och! Samozřejmě vycítil mé emoce. Jak jinak. Pomyslela jsem si hořce, ale neodpověděla jsem. Jen tak neurčitě jako: "Nic". Možná to nebylo neurčitý, ale bylo to stručný. Jasper se na mě pochybovačeně podíval, ale nechal to být, za což jsem mu byla vděčná. Podívala jsem se na Emma. Snažil se velice, v uvozovkách, nenápadně dívat na Rosalii. Jenže jemu se to nenápadně ovšem nedařilo, protože na ní zíral, dolní čelist někde u bot a ani bych se nedivila kdyby slintal. Protočila jsem oči. Typický Emmett. Kouká jen na ko...ehm, ženské poprsí, zadní část těla a samozřejmě na obličej. No, i u toho obličeje jsem pochybovala, jelikož se pořád tvářila jako kakabus.
"Brácho, zavři papuli prosímtě. Nikdo nemusí vidět, co si měl asi před dvěma dny k večeři," poradila jsem Emmettovi. Ten se na mě nechápavě podíval. Pak si jen povzdychl a začal se šťourat v jídle. Lépe řečeno v pizze. Začal jí rozebírat a panebože! Začal jí třídit na papriky, rajčata a šunku. Nemohla jsem snést pohled na to a tak jsem po tom hrábla. Nechápavě zvedl obočí, když si všiml, jak to všechno láskyplně skládám zpátky na těsto. Jasper se chechtal.
"No co! Nemáš na ní být tak zlý! Zaslouží si lepší smrt," řekla jsem, když mi začal být Emmův pohled nepříjemný. Zasmál se a já na něj vyplázla jazyk. Jazzův a Emmův smích přestal. Vystřídalo je tiché vrčení. Zmateně jsem se rozhlédla. Cullenovic trio si to k nám mířilo. Obrátila jsem oči v sloup. Co maj pořád za problém? Živí se snad lidskou krví? Ne! Tak s čím mají sakra problém? Hudrovala jsem v duchu. Trio došlo až k nám. Mile jsem se usmála.
"Co vás k nám dovádí?" zeptala jsem se.
"Můžeme si přisednout?" odpověděl mi na mou otázku otázkou Eda. Nakrklo mě to.
"Proč?" zeptala jsem se a střelila varovný pohled k Jazzovi, jelikož jsem věděla, že s nimi nechce mít nic společného.
"Promluvit si," odpověděla Alice rozjařeně. Nechápavě jsem blikla pohledem k ní.Ta aby se pořád neusmívala pomyslela jsem si s úšklebkem.
"A o čem?" vyhrkl Emmett dřív než jsem ho stačila zastavit. Povzdychla jsem si a dramaticky si zakryla oči. Jakmile začne jeden, začne i druhý a budou dotyčného bombardovat dotazy. To znám. Nejednou jsme narazili na upíry. Jenže to byli vždycky nějací nomádi a tak, vždy když přilšli, zavřeli me s Emmettem do pokoje, který mě měl údajně chránit. No, spíš pořád šaškoval.
"A co chcete?" vypálil další otázku Jazz. No neříkala jsem to?
"Ježiš kluci dost!" okřikla jsem je. Jazz se zatvářil naštvaně, ale nevypadal, že by chtěl klást další otázky. A Emm se na mě zašklebil . Oplatila jsem mu to.
"Takže. O čem že si to chcete promluvit?" zeptala jsem se a ze slušnosti jim pokynula aby se posadili. I když nepotřebovali sedět, byla jsem slušně vychována. Jakmile to udělali, bratři se nalepili na mě a tiše vrčeli. No, spíš to udělal jen Jazz. Emm se s úsměvem díval na Rosalii a začal na ní koketně mrkat. Blondýna si opět, vznešeně odfrkla a protočila oči.
"Omluvte prosím mého bratra. No, tak o čem chcete mluvit?" pobízela jsem je.
"Jak se jmenujete?" zeptal se Eda. Povytáhla jsem obočí.
" A co jsi ty zač," dodal, což mě nesmírně urazilo. Jazz to pocítil a snažil se mě uklidnit.
"Nejsem co, ale kdo!" bránila jsem se. Možná jsem kříženec, ale pořád jsem živá bytost. Blondýna si vznešeně odfrkla. I tohle malé a kakabusácké gesto vypadalo opravdu královsky.
"Fajn. Nemusíte přeci vědět vše, ne?" zavrčel Jasper.
"Mlč, prosímtě," zaúpěla jsem tiše. Jen se uraženě otočil zády ke mně. Stočila jsem oči v sloup. Ta jeho urážlivá ješitnost.
"Hm... Já jsem čokoláda, tohle je hromotluk a tohle lev," představila jsem nás. Neměla jsem chuť jim říkat naše pravá jména. Na to mě Edík příliš urazil. Emm potlačoval smích, i Jazz se téměř neviditelně natřásal a Edward se na mě skepticky podíval. Hraně jsem si vzdychla.
"Okey. Já jsem Elizabeth, tohle je Theodor, a Richard," odpověděla jsem hraně vzdávajícím se tónem. Emmett, teda Theodor se nahlas rozesmál, stejně tak i Jasper, neboli Richard a já měla co dělat, abych nezačala taky. Má uražená hrdost mi nedovolovala mu říct naše pravá jména. Možná za čas...
"Smějou se protože jim příjdou vtipná jejich celá jména. Theodorovi zkráceně říkají Teo," začala jsem honem omluvně první lež, která mě napadla a kopla Emma pod stolem. I když to dost bolelo, doufala jsem, že pochopil že myslím jeho "a Richard je zkráceně Rick," u něj jsem kývla směrem k Jazzovi. "No a mě říkají zkráceně Beth," dořekla jsem. Edward pokýval hlavou. Oni mi to sežrali i s navijákem! Málem jsem se opravdu rozesmála. Nečekala jsem, že mi na to skočí, ale potěšilo mě to. Alespoň jsem věděla, že umím lhát. A dost dobře.
"Já jsem Edward, tohle je Rosalie a toto Alice," představil se a je Edík.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 detimesice detimesice | Web | 24. února 2013 v 20:50 | Reagovat

Aaaa scriptie ty se drz tohohle je to uzassnnyy!!!!
Mnohem lepsi by bylo kdyby to tk bylo natoceni  pokracko na tohle + cyfm !!! Na zitra jinak se ewil a ja nezname :-)

2 Terien Terien | 21. ledna 2014 v 18:29 | Reagovat

Tak u tohohle se budu třískat smíchy ještě
zítra...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama