2. kapitola - To by nešlo

21. února 2013 v 15:00 | Scriptie*13* |  To by nešlo
Tato povídka mě naprosto pohltila, takže kapitoly očekávejte brzy.

2. kapitola - Nemůže to vědět!

S tou dívkou jsem toho dne neměl šanci promluvit, ani jsem ji nezahlédl. Byl jsem zvědavý, co ji tolik vyděsilo, jelikož na nás většinou všichni reagovali slovy, jak moc jsme nádherní. Žádný strach, žádný útěk, jen falešná zdvořilost.
Snažil jsem se, moc jsem se snažil ji byť jen koutkem oka zahlédnout. Nikde. Doufal jsem, že budu míst štěstí v příštích dnech. Je teprve pondělí. Mám celý čtyři dny na to, abych měl šanci na jednu společnou hodinu. Pak bych si musel zjistit její jméno a změnit si jiné hodiny na hodiny s ní a… Zarazil jsem se.
Takhle posedlý jsem nikdy ničím nebyl. Možná lidskými vnitřnostmi, ale ne osobou jako takovou. Jejími pocity. Chováním. Ne. Jediný, co mě na lidech vábilo jen to co měli uvnitř.
Vyděsilo mě to.
Zatřásl jsem hlavou a ocitl se zpátky v přítomnosti. V autě na cestě domů.
"Brácho? Že ti někdo pomotal hlavou?" dorážel pořád Tay a já si ve zpětném zrcátku všiml, jak zahýbal obočím.
"Ne. Jen… to je jedno," mávl jsem nad tím rukou.
"Ne, to není," odporoval, a otočil se na mě. Měl jsem tak výhled na jeho opálenou kůži, tmavé vlasy a stříbrné oči. Všichni jsme měli tmavé vlasy. Nenašli byste v naší rase jediného jedince se světlými vlasy či oči.
"Jo to je," odpověděl jsem.
"Ty seš tak strašně paličatej…," řekl dramaticky a otočil se zpět, zády ke mně, čelem k palubní desce.
Odfrkl jsem si. Já určitě.
"Dejte pokoj, kluci," zamručela Rocky. Byla úplně na prášky ze všech kluků kteří ji pozvali na rande. Ze začátku je odmítala mile a s úsměvem, u asi desátého se její výraz změnil na otrávený a hlas na jedovatý.
"Nemusíš si vybíjet vztek na nás," ozval se Michael, oči neodtrhávajíc od silnice.
"Já si ho nevybíjím. Kdybych si ho opravdu začala vybíjet, vypadalo by to úplně jinak," odvětila naštvaně.
Měla pravdu. Když se naštvala - pořádně, naštvala, - vypadalo to úplně jinak. Vlastně, u každého z nás. Oči by nám zrudly, vlasy by ztmavly a zviditelnily by se i křídla.

U domu jsme vystoupili, já si nechal zviditelnit křídla a odlétl jsem pryč. Chtěl jsem být sám. Ostatně, jako vždy.
Doletěl jsem na své oblíbené místo. Koruna listnatého a jednoho z nejvyšších stromů tady. Rád jsem tam přemýšlel a vzpomínal. Co by se stalo, kdyby tohle a kdyby tamto.
Stejně jako dnes. Byla to každodenní rutina. Přiletět, přemýšlet, odletět.
Posadil jsem se na nejsilnější větev, na které jsem seděl normálně a ponořil se do vzpomínek. Hezkých, i nehezkých.
Bylo to jako včera, kdy nás a mnoho dalších, Bůh vyhodil z Nebe. Prý jsme pomáhali Luciferovi. Nezasloužíme si svatozář a křídla. A schopnosti. Vykázal nás. Stali se z nás padlí andělé. Jak rád bych býval jím, a ne tím, čím jsem teď.
Sám Ďábel si nás pak zavolal k sobě. Všechny padlé. Udělal z nás démony.
Něco jako anděly, ale barva naších křídel se pohybovala kolem temně zlaté, až černé. Bílá, růžová? Vůbec. Obdařil nás různými schopnostmi.
Pak nás vyslal zpět na Zem s jasným posláním - zabíjet Nebeské anděly. První měsíce, ne-li roky byly otřesné. Vyhladili jsme měsíčně alespoň jednu vesnici, jak nás popoháněl hlad. A zabili jsme nejednoho anděla.
Postupem času se to začalo zklidňovat. Někteří, jako my, se dali na neúplnou dráhu dobra. Nezabíjeli jsme lidi, ale zvířata. Nezabíjeli jsme anděly. Neničili jsme. Jen jsme přežívali. Co jiného by se také dalo dělat? Když jste vystudovali snad všechny školy, byli snad všude a skoro všechno znáte? Ano, správně. Nic.
Samozřejmě že z toho sám Satan radost neměl. Podsouval nám různé raněné lidi, abychom opět projevili svoji podstatu. Někteří uspěli, jiní ne.
Zrovna třeba já jsem měl namále. Nebýt Michaela, rochnil bych se někde v krvi a labužnicky si olizoval rty.
Neříkám, že na mě nikdy nepadlo pokušení, nějakého člověka zabít. Někdy jsem se neudržel. To jsme pak museli měnit školu a já si vyslechl dlouhý kázeňský proslov od Mikea, krátký pochválení od Taye, a bobříka mlčení s Rocky.
Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na slunce. Jeho paprsky mě oslnily, přesto jsem však hlavu neodvrátil. Po chvíli jsem shlédl na okolí. Menší, i větší stromy, ptáci a veverky. A spousta dalšího.
Jak moc jsem záviděl lidem. Nemuseli zabíjet, nemuseli se zaklánět, pod hromadou hříchů. Mohli žít. Což já teda nemůžu.
Sám nevím proč. Možná kvůli tomu, že si nedokážu odpustit. Možná, že mi leze na nervy, že se nic nezmění, a že se vše stále opakuje. Nevím…
Přestal jsem nostalgičit a zatáhl křídla. Pochyboval jsem, že se někdo v těchto hlubokých lesích prochází, ale opatrnost je opatrnost.
Pomalu jsem slézal z větve na větev až nakonec ze samotného stromu.
Dopadl jsem na měkkou půdu, kterou jsem cítil i pod botami. Rozešel jsem se lenivou chůzí. Jen tak jsem se procházel, bez cíle.
Ve vzduchu jsem cítil bouřku. Byla blízko, ale nevadilo mi to. Měl jsem rád déšť. Jeho vůni.
Zanedlouho se začal zvedat vítr, a cítil jsem i menší kapky na obličeji. Po chvíli déšť začínal sílit, ozývaly se hromy a viděl jsem i blesky. Vítr se změnil skoro až ve vichřici,
Slyšel jsem, že některé stromy spadly a do některých uhodil blesk. Byly docela daleko od civilizace, takže by to nikomu nemělo vadit.
Dokud jsem neucítil pach, který sem nepatří. Pach lidské krve. Pravda, v dešti se to pomalu ztrácelo, avšak já se ihned vydal po stopě.
Uviděl jsem tu zvláštní dívku. Ležela v mdlobách pod jedním ze stromů. Rozhodně musela mít něco zlomeného. A byla pořezaná.
Neřešil jsem to. S trochou úsilí jsem odhodil strom a děvče vzal do náruče. Myslím, že měla namále.
Roztáhl jsem křídla a vzlétl, abych byl rychleji doma. Do nemocnice bych s ní zašel možná potom. Každý z nás už má ale za sebou zdravotní školu.
Těžko bych v nemocnici vysvětloval, co dělala při bouřce venku, a co jsem tam dělal já. To, že jsem její bratr, by mi asi nesežrali. A to, že jsem si s ní zašel na romantickou procházku do lesa, když řádí hromy a blesky, asi taky ne.
Slyšel jsem její srdce. Bilo pomaleji, než-li bylo nutné. A já zrychlil. Hnal jsem se oblohou jako střela, a za minutu jsem vlétl oknem do obýváku.
"Co se děje? A kdo je to?" přihnala se rychle Rachel a se zájmem se zadívala na dívku.
"Nevím, ale potřebuje doktora," zavrčel jsem.
"Kdo mě potřebuje?" ozval se Taylor ode dveří. Zaťal jsem čelist.
"Tebe rozhodně nikdo," procedil jsem skrz zaťaté zuby.
"Kde je Michael?" obrátil jsem se na Rachel.
"Tady jsem," zaslechl jsem ho a za vteřinu už mi ji přebíral z náruče. Odnášel si ji do svého pokoje. My ostatní jsme si sesedli na sedačku do obýváku.
"Kdo to byl?" zopakoval svou otázkou Rocky.
"Nevím, ale myslím, že o nás něco ví," zašeptal jsem zamyšleně.
"To není možné. Začínáš mít halušky," zachechtal se Taylor.
"Jak mi teda vysvětlíš, že se nás bála?" odvětil jsem tiše a pronikavě se na něj zadíval. Jeho úšklebek zmizel, nahradila ho vážná tvář.
"Nemůže to vědět. Nikdo kromě samotného Satana a nás samých o naší rase neví. Pokud jsi jí to ovšem neřekl," odpověděl.
"To jistě. Poslední, co potřebuji, je, abych vám přidělal starosti. Bravo, Taylore. Přišel si na to!" řekl jsem sarkasticky.
"Ještě andělé o nás vědí. Nemůže být anděl?" vložila se do toho Rachel.
"Myslím, že ne. Nevoní tolik dobrotou," zavrtěl jsem hlavou.
Najednou se ze shora ozval dívčí výkřik.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 22. února 2013 v 16:17 | Reagovat

Huh :D Já stále sbírám odvahu na kapitolovky. A myslím, že ji brzy najdu...
Páč jsi mě tímhle dá se říci povzbudila, protože to je hustý! :D

2 Ewiline Ewiline | Web | 22. února 2013 v 20:11 | Reagovat

TO je napsosto suprový!!! :D

3 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 22. července 2013 v 19:13 | Reagovat

Halucinace = halušky xDDD Super! Sice nejsem moc na čtení cizích povídek,ale tato je povedená takže jdu hned na další kapitolku!

4 lucyliwel lucyliwel | Web | 14. září 2013 v 12:00 | Reagovat

Jé, tohle bych mohla číst hodiny a hodiny, je to dokonalý!
Píšeš skvěle...
Vím, že to melu pořád dokola, ale je suprový :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama